nic nic nic
nic
Antonín Kaška
umělecká agentura
Jindřichův Hradec
Plzeň
Antonín Kaška - umělecká agentura
Za Rybárnou 56, 301 00 Plzeň, Czech Republic

sídlo firmy: Dělnická 259/III, Jindřichův Hradec
mobil: +420 603 248 491, e-mail: kaska@akaska.cz
Internet URL: www.akaska.cz, www.antonin-kaska.cz, sitemap
Eshop: www.eshop-zemedelske-potreby.cz
Prodejna Zemědělské potřeby Plzeň
nic



Google
Web www.akaska.cz
Jindřichohradecká činohra

Zemědělské potřeby, chovatelské potřeby - potřeby pro dobytek, koně, ovce, kozy, prasata, drůbež, králíky, zvěř, psy, lesnické potřeby, zahradnické potřeby a jezdecké potřeby

Elektrické ohradníky Olli - ohradníky pro všechna domácí i divoká zvířata, elektronické ohradníky, pachové ohradníky
Eshop zemědělské potřeby
Katalog zemědělské potřeby

Vlhkoměry na obilí
Pytle na obilí
Líhně na drůbež
Kurník pro slepice
Škubačka drůbeže
Vakuovačka na potraviny
Sedačka do traktoru
ZPMS = Zemědělské potřeby M+S
Menu této sekce:
| Jindřichohradecké kulturní léto | Ubytování Jindřichohradecko, Unterkunft in der Stadt Jindrichuv Hradec | Pověsti o Jindřichově Hradci - Jindřichohradecké pověsti | Osobnosti jindřichohradecka - hudba - Adam Michna, Smetana, Novák, Kalabis, Růžičková | Osobnosti Jindřichohradecka - divadlo - činohra - herci | Osobnosti Jindřichohradecka - operní pěvci - Destinnová, Soběský, Berman, Kříž | Jindřichohradecká opera - historie 1950-1965 | Parkoviště v Jindřichově Hradci, parkování Jindřichův Hradec | Webkamery v Jindřichově Hradci, na Jindřichohradecku a v Jižních Čechách |

POVĚSTI O JINDŘICHOVĚ HRADCI
JINDŘICHOHRADECKÉ POVĚSTI

Zdeněk Kryzánek - Pověsti z Jindřichova Hradce

Zdeněk Kryzánek - Pověsti z Jindřichova Hradce - Dělení růží, Kňour, Bílá paní - audiokniha čte Antonín Kaška
délka audioknihy 1 hodina 32 minut, prvních 5 minut na Audiotéce ke stažení zdarma
Vydalo vydavatelství AVIK říjen 2020

CENA audioknihy: 199,- Kč na Audiotéka    ukázka mp3 - Zdeněk Kryzánek - Pověsti z Jindřichova Hradce čte Antonín Kaška

Starožitná pověst o erbovní implantaci slavné Růže pětilisté

Obraz Antonína Streera Dělení růží     „Medle, hoši,“ pravil na svém smrtelném loži pan Vítek z Prčic okolostojícím pěti urostlým synům, „co nejdříve odejdu k předkům do království nebeského. Vidím se tedy potřebna rozděliti mé panství mezi vás tak pokud možno moudře, abyste se, jak jen to půjde, mezi sebou nepoprali a drželi pěkně pohromadě.“
     Pět urostlých synů si rozpačitě odkašlalo a netrpělivě vyčkávalo, co se ze starého pána vyklube. Dosud měli v živé paměti, že když jejich hrdinný otec opustil královskou službu u Přemysla Otakara I. a šel do penze, poklepal mu vděčný král na rameno a dal mu do užívání jihočeský kraj, který odjakživa k ničemu nebyl, protože kde zrovna netlely močály, bujely pralesy, v nichž ani loupežníkům ve snu nenapadlo přepadat královské konvoje. Vedla tu totiž jediná neudržovaná komunikace, směřující z Raabu do Němec přes stejně zarostlou Gabrétu, jak se tehdy vznešeně říkalo Šumavě a nepatrný cestovní ruch jim poskytoval jen pramálo příležitostí ke skromné obživě.
     „Já vím,“ pokračoval umírající pan Vítek, „že si všichni myslíte, že vám dávám danajský dar, ale uvědomte si, že dnes už máme XIII. století a postulát doby zní kde co zkolonizovat. Upozorňuji vás předem, že to nebude žádná legrace, ale jak je naopak známo, že když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří. K tomu je ovšem potřeba, abyste každý měl svůj erb. Uděluji vám tedy jednomu každému do erbu pětilistou růži, protože je vás pět a já jsem ten zlatý pestík. Každý ovšem nostež růži v jiné barvě, aby se vaše vojska od sebe jak náleží rozeznala, až se mezi sebou poperete. Nic mi neříkejte, já vím, jak to v rodinách chodí.“
     „Růži, to je nápad,“ uchechtl se tiše pan Smil, prostřední z pěti ratolestí, které vyrostly na Vítkově pni. „Jako bychom byli nějací troubadouři, potulní rytíři s kšticemi, kytarami a záplatovanými spodky!“
      „Ty bys spíš potřeboval do erbu kance, jako má pán z Rožmitálu,“ pomyslil si pan Sezema nejmladší, všemi přezíraný, protože byl levobočkem; trpěl proto vrozeným komplexem méněcennosti a po celý svůj útlý věk si sliboval, že si takové přezírání jednoho dne s bratry náležitě vypořádá.
     Pan Vítek si dal mezitím posloužit lokem vína a vzpružen pokračoval: „Je vás na to pět a když se udržíte ve svornosti jako tři synové Svatoplukovi, tak s vámi ani král nehne, spíš budete hýbat s králem vy. Je totiž svrchovaně zapotřebí občas s králi zahýbat, protože čím blbější král, tím chytřejší národ a naopak. K těm všem shora uvedeným účelům jsem každému nashromáždil ohromnou bednu zlata, jen tak pro začátek. Dál už je to na vás, jestli své poklady rozmnožíte anebo jestli ohlásíte bankrot. A teď k těm erbům.
     Ty, Jindřichu,“ obrátil pan Vítek svůj hasnoucí zrak na nejstaršího syna, „tvá duše je blankyt sám a tvůj charakter ryzí zlato.“
     Pan Jindřich honem posloužil panu Vítkovi pohárem vína, zatímco ostatní synové významně pokašlávali. „Tobě dávám do znaku zlatou růži na blankytném poli.“
     „Ta mu bude slušet jako praseti mašle,“ pomyslil si opět opovrhovaný pan Sezema a pohlédl úkosem na bratry. Tentokráte mu všichni pohledem dali za pravdu.
     Pan Vítek se zahleděl na druhého syna: „Ty pak, milený můj Voku,“ ujal se znovu slova stařičký Vítek, „byls odjakživa pravá krev mého rodu. U tebe mám naprostou jistotu, neboť - když jsem majoroval ve vojště Přemysla Otakara blahé paměti, nedovolil jsem matce opustiti hradní komnaty. Proto stává důvodné podezření, že u tebe o rodové čistotě nemohou být naprosto nijaké pochybnosti. Jakožto moje vlastní krev obdržíš rudou růži na bílém štítu rodové nevinnosti a bezúhonnosti.“
     „To je rána,“ pomyslil si opět pan Sezema, jenž byl od své vlastní a pravé matky informován, že za onoho času si hradní paní držela při ruce sličnou děvečku, až prasklo, že ta děvečka byl přestrojený mládeneček a když byl z hradu vyhnán, pod věncem pušpánovým veliký pardus mu uštědřili, že mnozí pamětníci pravili, že takového pardusu ještě jaktěživi neviděli.
     Pan Jindřich podal opět pohár k ústům starého pana Vítka a jak se přálo, jeho čin byl praotcem pětilisté Růže vděčně kvitován.
     „Jen aby ho to, prokristapána, ještě nakonec nepostavilo na nohy,“ pomyslil si opět pan Sezema, „mohl by si to všechno ještě rozmyslit.“
     Avšak pan Vítek se opět ujal kšaftu. Přitáhl si třetího syna, pana Viléma za rukáv a pravil: „Ty, můj militký Viléme, jsi byl vždycky rodinný mazlíček. Nikdy ses zbytečně nepral; i když ses dostal do krvavých šarvátek, vždycky jsi čestně zmizel. Byl jsi hotové lilium, dal bych ti tedy do erbu lilium, ale jednak už ho má francouzský král, a nevím proč, má k lilii hodně daleko, ten starej rošťák. A pak - náš erb má růži. Dávám ti tedy bílou růži v červeném poli, žij v tom moři krve jako lilium dál.
     Pak tu máme silného Smila.
     Tys byl vždycky pravý opak mého Jindřicha. Kdes mohl, tak ses serval a ještě jsi nadělal dost škod tím svým užvaněným jazykem, o ostatním ani nemluvě, jak už napovídá samo tvé jméno. Proto ti dávám opačné barvy erbu než Jindřichovi. Budeš nositelem modré růže ve zlatém poli, aby sis vštípil do mozku, že mlčeti zlato, nebo tě jednou zboulují, že zmodráš. Vezmi si příklad z Jindřicha. Ten mlčí, i když je tázán, proč si taky pálit ústa. Všichni si o něm myslí, že je ťululum, ale to je právě ta správná diplomacie. A o žádném diplomatovi třináctého století nesmí být naprosto jasné, je-li genius nebo ťululum, jinak ho každý hned prokoukne a je po kariéře. Tak, to snad je všechno.“
      Sezema si velice významně odkašlal.
     „Jo, ještě Sezema, málem bych zapomněl.“
     „Finis coronat opus,“ pomyslil si zamračený Sezema. „Erb dostat musím, jenomže to kázání k tomu - to snad nepřečkám.“
     „Sezemo, Sezemo,“ pohlédl pan Vítek na delikventa Sezemu, „tys mi vždycky dělal jako naschvál samá alotria. Jak je dnes bohužel už všeobecně známo a ani já tajna tě nečiním, byls zrozen z neurozené ženy, tedy ženy nešlechtického původu. Pouze dík neutuchající energii tvé matky jsem tě musel adoptovat. Těch řečí, co z toho tehdy bylo! A v rodině jsem z toho měl jenom samé mrzutosti, protože jsi byl černou ovcí v našem rodovém stádě. Dostaneš tedy černou růži ve zlatém poli, abys věděl, že ti tvůj poklesek odpouštím.“
     „Uctivě děkuji, velkomožný otče,“ šeptl oddaně pan Sezema a políbil Vítkovi ruku. Ostatní údajně legitimní synové jen povýšeně zvedli obočí.
     První se vzpamatoval pan Jindřich. Podal Sezemovi ruku a dojat pravil: „Od teďka jsi náš rodný bratr. Co se dá dělat.“
     Poté jej všichni bratři způsobem v diplomacii obvyklým objali a dojatý pan Sezema si znovu v duchu umiňoval, že to těm holomkům nedaruje.
     „Tak, teď by to snad konečně bylo všechno,“ řekl tiše pan Vítek a umřel.
     Smutek veliký nastal na celém prčickém panství a pohřeb byl uchystán tak slavný, že kde kdo kde koho posílal do Prčic.

     Třetího dne po pohřbu si všech pět udatných synů rozebralo sakumpikum všechno, co panu Vítkovi blahé paměti zbylo a vydali se na svízelnou kolonizaci jihočeské země. Proti množství lidu pražského, kteří dnes v jižních Čechách kolonizují kdejakou kaluž, byla Vítkovců ovšem jen hrstka. Nicméně dík středověké houževnatosti dosáhli svého cíle i přes obrovské množství proslulých komárů, kteří tehdy ještě ušetřeni degeneračních procesů, propichovali snad i drátěné košile.
     Osud tomu chtěl, že prvý z této expedice odpadl legalizovaný levoboček pan Sezema s černou růží v erbu. Prohlásil, že byl celý život odstrkován od žlabu a že nemá nejmenší zájem, pokud jde o kolonizaci země, prosekávat se až někam do horoucích pekel, kde lišky uctivě dávají dobrou noc. „Já dál nejdu. Proč mám vždycky odskákat to nejhorší.“ A zabodl svou korouhev hned po několika desítkách mílí nad ústím řeky, protékající jihočeské luhy a proto nazvané Lužnicí, kde založil hrad a osadu, civitas seu oppidum, jak se tomu říkalo učeně a všechno to pojmenoval Ústím Sezimovým. Tak položil základní kámen k chatové kultuře dvacátého století, která tuto luznou krajinu rekreační devastací zkolonizovala až k hořkému konci.
     Pan Vok Vítkovec se dal směrem jižním. Po velikém úsilí a strázních se jeho obrnění a pancéřovaní jezdci dochrastili až před mocný skalní útes, porostlý planými růžemi. Když se prosekali až k vrcholku, nenašli sice Šípkovou Růženku, neboť o Andersenovi ještě neměli potuchy, ale zato tam založili hrad, který nazvali Rosenberg, neboližto, jak učenci tvrdí, Rožmberk.
     Pan Smil se s modrou Růží v erbu odebral směrem jihovýchodním a po dlouhém pochodu, na němž mu bylo přebřísti se četnými močály, dal svým oděncům pohov na malé vyvýšenince, aby třebali - t.j. napájeli koně a přidružený dobytek. Založili tu tvrz, která nesla a pozdější město nese dosud jméno na paměť onoho historického třebání. Je to Třeboň. Dnes má sice v erbu červenou rožmberskou růži, ale to jen potvrzuje státnickou předvídavost praotce Vítka, neboť s panstvíma se různě čachrovalo.
     Vypráví se, že masivní pan Smil prozkoumával na svém koni terén osobně. Jednou si také zajel na rašelinová třasoviska a vzal by málem za své, neboť se začal pozvolna propadávat; vytáhli ho v poslední chvíli za chochol na helmici a kdyby býval neměl brnění, přetrhli by ho jak žížalu. Svému koni, který na rozdíl od něho za své vzal, dal postaviti boží muka a dnes jsou v těchto místech rašelinné lázně. Že v nich málem umřel jako první pacient urozený pan Smil, si dnes uvědomuje málokdo. Tato příhoda odradila pana Smila od dalšího pochodu. Zapíchl svůj zlatý erb s modrou růží do skaliska jen několik mil odtud na ostrohu nad řekou Nežárkou, postavil si tam hrad a nazval jej Stráž.
     Statný a udatný pan Jindřich si klestil cestu pralesem a vydatně mu v tom pomáhal zbytek houfů pana Sezimy; nechtěli se smířit s tak neslavnou anabází Sezimovou, a tak prý si s těmi pohodlnějšími šmelili a vyměňovali erby. Kdo je vedl, není známo. Jindřich se svými oděnci se probil, prosekal a probrodil až k velikému bahnitému jezeru, které se malebně rozlévalo pod návrším, končícím skalnatým ostrohem. Bylo napájeno potokem, dnes nazvaným hamerským a jeho vody odtékaly z jezera skalním vodopádem. Z druhé strany ostroh chránila tehdy ještě dravá Nežárka, protékající rovněž tak skalním korytem. „Aj, to by bylo něco, něco,“ zazpíval si udatný Jindřich, poslal zbylé Sezimovy houfy dále východním směrem a postavil si tu přepevný hrad, jehož nejstarší části převzdorovaly sedm a půl století a vzdorují tu dosud. Pojmenoval jej Hradcem Jindřichovým.
     Poslední z nich, pan Vilém, došel nejdál. Znalť patrně dobře své bratry a tak jim chtěl být z dostřelu. Prodral se pralesy, jejichž degenerovaní potomci tu dosud vegetují a říká se jim „smutný lesy“ až na hranici ku zmíněné již Zlaté stezce, jež vedla z Rakous do Němec. Rozumí se samo sebou, že tehdy na hranicích nestály ani patníky, ani financové. To inspirovalo přemýšlivého pana Viléma, že přímo nad zemskou stezkou postavil mohutný románskogotický hrad, jehož trosky vévodí lesnatým chlumům v okolí dosud, hrad Landštejn, a uvázal se svévolně k celním a pasovým formalitám království českého.
     Páni pak žili v občas porušované vzácné shodě až do vymření svých rodů. Pětilisté růže vymřely poslední paní z Růže, paní Lucií Otýlií, Hradeckou manželkou Viléma Slavaty. Tuto zásluhu však přičítají Petru Vokovi, ale mají pravdu jen potud, pokud jde o ukončení rodu růže Rožmberské. Vítkovci tedy vymřeli - bereme-li rytířsky v úvahu dnešní emancipaci, r. 1611 Petrem Vokem z Rožmberka po meči, ale definitivně r. 1633 Lucií Otýlií z Hradce, ovšem po přeslici. Ale pětilisté Růže na branách i ostěních jihočeských hradů a zámků přežily: dodnes hlásají jejich moc a zašlou slávu.

     Docela pěkně se to poslouchá; dokonce nábožný pan Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka dal tomu vyprávění víru a dal ku poctě své mladé choti, Lucie Otýlie a jejímu starožitnému původu namalovat velký obraz znázorňující, jak stařičký Vítek expeduje svých pět synů na pět hradů. A tak pan Slavata do jisté míry přispěl k historické legalizaci pověsti, která se takto ujala.

Dělení růží na ostrostřeleckém terči z Muzea Jindřichohradecka z roku 1840Jenže ono to tak nebylo.

     Jak přišel rod Vítkovců k erbu pětilisté růže, patří do oblasti historických pouze dohadů. Vítek jej mohl obdržet - a pravděpodobně asi obdržel od Přemysla Otakara I., avšak znak pětilisté růže se objevuje i v heraldice anglické i italské. Proto některý výklad se snaží najít původ ve spojení rodu s římským rodem Orsiniů. Tento výklad je nehistorický: jihočeský rozchod růže a původy hradních osídlení se datují přibližně kolem roku 1200-80; intrikán Oldřich z Rožmberka, který zemřel až roku 1462, tedy přes dvě stě let za údajným rozchodem pánů z Růže, byl ve své činnosti naprosto nezávislý na činnosti italských signorů i convolttiérů, ale nicméně se zabýval vážně restaurovat slávu svého erbu nějakým vznešeným příbuzenským svazkem; avšak Orsiniové byli krajně opatrní.
     A tak holandský básník Jakub Canter, žijící tou dobou na Krumlově, pořídil na zakázku latinské drama o původu Rožmberků z italských Orsiniů, a tudy i z Illia a dokonce od samotné Venuše. Současní literáti - pod silným vlivem humanismu tak sesmolili jakousi etymologickou semlbábu o Witegu Orsinim, možná Vítkovi a sotva z Prčic. Třeboň dokonce Němci pojmenovali na Wittingau (Wittigův kraj), a pod tímto dojmem nepochybně vzniklo Vitorazsko; vymyslili si dokonce i německého praotce Wittiga a vděčně ho oslavují v různých landsmannschaftech, taky ovšem fiktivně. A velký rožmberský znak drží dvě medvědice, jimž se říká latinsky ursae (Orsini!) Dokonce pan Petr Vok z Rožmberka si medvědy choval v hradním příkopu na Krumlově - jednou mu sežrali, dle Březana, i ošetřovatele - a v krumlovském hradním příkopu se chovají dodnes, ale že by mohlo nebo mělo jít těmi medvědy o personifikaci (příhodněji animalfikaci) slavného rodu Orsiniů, tomu neuvěří zajisté ani nejdůvěřivější laik.
     Romantická pověst si však našla své řečiště a návštěvníci jihočeských hradů a zámků ji tím tokem přijímají ku své historické spokojenosti. Vůbec se ovšem neztotožňují s historiky, kteří se prozatím, pro nedostatek důkazů, zdržují závazného úsudku a neustále hledají nitky pramenů. Ale asi marně. Jsou prostě mezi nebem a zemí věci, o kterých už se nedozvíme nikdy nic.

Autorem pověsti Starožitná pověst erbovní o implantaci slavné Růže pětilisté je Zdeněk Kryzánek

Schéma dělení růží rodu Vítkovců

Osobnost Jindřicha I. - předního muže českého státu v době krále Přemysla Otakara I. - okouzlila na konci 19. století naivního malíře terčů pro místní ostrostřelce. Ze sbírky Muzea JindřichohradeckaA jak to bylo dál?

     Léta Páně 1185 po bitvě u Loděnic dostal Vítek z Prčic od panovníka Přemysla Otakara I. jihovýchodní část Čech, kterou kolonizoval.
     Léta Páně 1194 Vítek z Prčic umírá. 
    Nejstarší syn Jindřich, nositel erbu zlaté růže v modrém poli a zakladatel vítkovské větve pánů z Hradce, podobně jako jeho bratři, jsou od počátku 13. století nesmazatelně vepsáni do převratných dějů této převážně lesnaté oblasti při jižních hranicích českého státu. Jindřich si tam vyvolil za své hlavní sídlo skalnatou ostrožnu při soutoku Hamerského potoka s řekou Nežárkou. Kolem roku 1220 zde na místě staršího knížecího hradiště začaly vyrůstat první kamenné objekty panského obydlí. V nejstarší písemné zmínce, která se právě v tomto roce vztahuje k uvedené lokalitě, se Jindřich Vítkovec poprvé označil přídomkem z Nového hradu (de Novo castro). Nový hrad, jindy též zvaný Nový dům (Nova domus), svou pevností a výstavností neměl záhy nikoho nechat na pochybách o nezvratné síle, bohatství a ctižádosti svých suverénních majitelů.
     Léta Páně 1255 je duchovní správa panství svěřena řádu německých rytířů, který po roce 1320 střídá řád minoritů.
     Léta Páně 1293 podle listiny zemského komtura Jindřicha z Pieru existuje již Jindřichův Hradec jako "civitas" - město.
     Léta Páně 1389 Jindřich III. z Hradce svým privilegiem uděluje měšťanům právo disponovat majetkem, volně se pohybovat a jiné výhody.
Znak města Jindřichův Hradec     Léta Páně 1483 díky postavení Jindřicha IV. z Hradce v českém státě polepšuje Vladislav Jagellonský erb města. Ke zlaté růži připojil ještě královské lvy a svou iniciálu W s korunkou.
     Léta Páně 1594 rozvoj řemesel a poloha města mezi Prahou a Vídní a prosperující velkostatek Adama II. z Hradce umožňují tomuto pánu založit jezuitské gymnázium s kolejí a seminářem.
     Léta Páně 1604 vymírají po meči páni z Hradce. Dědička Lucie Otýlie z Hradce si se souhlasem císaře Rudolfa II. bere za manžela obratného diplomata a přítele z dětství Viléma Slavatu.
     Léta Páně 1633 umírá Lucie Otýlie z Hradce a s ní vymírají po přeslici nejen páni z Hradce, ale všichni Vítkovci.

POVĚST KŇOUR (KNAUR)

Zvon Kňour (Knaur)     Za onoho času, kdy se ještě párky necpaly do membrány, nýbrž do ovčích střívek a lecjaký řezník si v Jindřichově Hradci na nich postavil svou kariéru, žil, byl v tomto městě velice bohatý měšťan, jménem Kňour. Byl výtečně zapsán u jejich Opatrností pánů konšelů i u hradního pána, a živnost mu bujně vzkvétala, ačkoliv platil řádně daně. Přes ty všechny nectnosti byl neobyčejně zbožný, i když měl tak nepoetické jméno, dobře známé v myslivosti.
     Jednou, když dlel při ranní mši ve Vysokém farním kostele na modlitbách, usnul jako špalek. A aj, zjevil se mu anděl, celý v bílé říze, se skvostnými perutěmi, s liliovým stvolem v levici a plamenným mečem v ruce druhé.
     Kňour byl tak překvapen, že ve snách nemohl z lavice ani povstat, aby se poklonil. Učinil tak tedy v sedě, až jeho hlava vydala o modlitební pult takovou ránu, že protrhla ostatní zbožné věřící, kteří jinak zbožnému měšťanu zle vytýkali, že na svatém místě tluče špačky, z rozjímání.
     Anděl však nedbal. Pokynul mu pravicí s mečem a němě ukázal na kalich na oltáři. Přitom otvíral svá krásná, andělská ústa, jaká by nesvedl ani mistr třeboňský, ale nic nebylo slyšet, ať Kňour napínal uši, jak jen mohl.
     Nikdo ovšem doposud nezjistil, jakou řečí vlastně andělé mluví, zda sumerštinou, hebrejsky, latinsky, či zda prošli v zájmu šířícího se křesťanství různými jazykovými kursy včetně hovorové staročeštiny. Zjevení měšťana Kňoura po chvíli zalomilo rukama a zmizelo jako pára v tabernákulu. Kňour se hodnou chvíli ještě svatou bázní otřásal, ale když procitl, poznal, že mu ramenem netřese svatá bázeň, nýbrž kostelník. Tím dotčený Kňour ztropil v chrámu Páně výtržnost. Všem přítomným, kteří mu vyčítali, že na svatém místě tloukl špačky, tvrdil do očí, že měl rozhovor s andělem; bohužel, už nemohl říci o čem a tak do vzniklého tumultu zasáhl přispěchavší farář, který třepal Kňourem jak cechovní pokladnou, počal z něho vymítat ďábla způsobem, který byl s tímto posvěceným místem v naprostém rozporu.
     Avšak ďábel našel zřejmě v Kňourovi zalíbení a asi jen jeho návodem prohlásila Kňourova ústa, že farář je ignorant, který nic neví o milosti skrze anděl\y přicházející. Farář zase hrozil u svatém hněvu Kňourovi upálením a dokládal se všemi svatými, že nedopustí, aby si někdo z Vysokého farního kostela dělal kurník. Kňour naopak dokazoval faráři, že z prebend i ofěr ztučnělý teřich se mu přelil do mozku a že je veřejným nepřítelem církve svaté, co ipso kacířem, neboť nevěří v zázraky. Tak mnohejma řečmi se potejkali, že nebylo možno perem toho dosáhnouti, jak psávali notariové urbis do soudních zápisů, když pře dosáhla dramatického vrcholu. Vzniklo takto jakési církevní schizma, které hodlali náhle vtrhnuvší biřici uvést ve zbožný soulad; ale tomu všemu učinil přítrž přispěchavší pan primas, který se Kňoura jakožto řádného poplatníka křesťansky ujal. Vzal ho stranou a domlouval mu: „Kouknou, Kňour, nechají toho. Pan farář je muž posvěcený a oni ne. Ten si může zázraky vymýšlet, protože je ve služebním zařazení Pánubohu blíž a oni jsou jenom obyčejný věřící, oni jim můžou jenom věřit. Tak věřejí a nediskutujou.“
     Kňour, jsa si naprosto jist pokynem milosti boží, prohlásil se mučedníkem a odešel z kostela přímo do chvalně známého šenkovního domu, aby řádně a náležitě věc v klidu rozvážil. Rozvažoval tak důkladně, že přišel k obědu až večer.
     Doma mu valně nechutnalo, ač mu manželka Rejna připravila kapra na modro v šafránové šalši, do níž se namáčely slaďounké šenpeky a žemličky, což bylo jinak jeho zamilované jídlo. Paní Rejna totiž vystála frontu na kapry v Rybnické bráně u Longina, o němž se šuškalo, že prodává obecní ryby z městského rybníka Stínavce, který nedávinko rybáci čistovanitě skradli.
     „Jářku, Kňoure, nějak ti nejede,“ oslovila starostlivá Rejna manžela, když s úzkostí pozorovala, že se Kňour jako obvykle dosud nedusí rybí kostí.
     „Měl jsem, matko, vidění,“ odpověděl Kňour a Rejna rychle odběhla k ohništi, aby v kotlíku připravila nějaký lektvar.
     „Tebe chytá fantas, Kňoure, udělám ti šalvěj s krakovcem, na prevétu se ti uleví a to vidění z tebe vyběhne.“
     Kňour tloukl pěstí do stolu: „Jednou má nábožný křesťan vidění a už mu to lidi nepřejí. poslyš! Víš, co je to v kostele vidět v dnešní době anděla? Byl to Cherubín nebo Gabriel, já se v nich moc nevyznám, v levé ruce měl lilii a v pravici meč.“
     „Tak to byl od obojího kousek,“ podotkla paní Rejna, „insignie Cherubína je liliový stvol a Gabriela meč,“ dodala zasvěceně a nalévala ze džberu do kotlíku vodu.
     Kňour však vedl svou: „Místo aby lidi padli křesťansky na kolena, začali mi nadávat a zavolali faráře. Ve své vlasti není nikdo prorokem,“ povzdychl si Kňour a pokračoval: „Dokonce mi ten velebnej pán hrozil upálením a pořád breptal svou, že teď se musí kostel znovu vysvětit a podobné demagogie; místo, aby mi na tomto svatém místě vyložil smysl toho vidění, začal ze mne vymítat ďábla a otloukal mi hlavu kropáčem. Že mám hlavu samou bouli mu nevadí, ale zprohýbaný kropáč chce zaplatit. Ale já mu...“ a nyní vyřkl slovo nehodné křesťana, na kterého přišlo dopuštění zázraku, slovo tak nekřesťanské, že Rejně vypadl hrneček s páchnoucím lektvarem.
      „Když jsem později o tom vidění rozjímal,“ vedl Kňour neustále svou, „dostal jsem náhle vnuknutí. Proč myslíš, že anděl ukazoval na kalich, ha?“
     „Tak já ti to teda řeknu, když ti to neřekl pan farář,“ pravila Rejna. „To proto, žes v pátek přišel z šenku co boží hovado a chtěl jsi v té ráži vypálit bratřím literátskou.“
     „To že jsem chtěl učinit?“ zarazil se Kňour. „A proč by teda ten anjel držel v levé ruce lilium? Lilium, matko, je symbol nevinnosti.“
     „Už jsi někdy viděl anjela bez lilium? Každý anjel je namalovaný s lilium, protože to je jeho odznak. Nebo jsi snad viděl anjela s klackem?“ ulevila si Rejna, kterou tento dialog, hodný pera Bartoloměje Paprockého z Hlahol, začal pomalu dopalovat.
     „Žádný klacek, ale hrom do toho,“ tloukl do stolu osvícený Kňour, „ten anděl měl v ruce meč. A teď ti řeknu proč meč a proč ukazoval na kalich. Herež, matko! Pomni, že jsou husitské války. Boří se kláštery, zámožný občan nepožívá právní jistoty. Jenomže já vím, co je mou povinností, když mi to anděl nakázal. Půjdu tedy a budu bojovat za našeho pána Menharta až do roztrhání těla. Tak. A teď jdu na rathauz.“ Sebral biret a vykročil krokem skromného hrdiny, který dostal andělský příkaz porazit husitské houfy.

     Na rathauze vládla sváteční nálada. Jejich Opatrnosti s rozechvěním očekávali bouřlivou interpelaci pana faráře v radě, z níž bude chtít duchovní správce vytřískat nějakou tu kopu stříbrných na nový oltář. Pan primas se poradí, pak odmítne. Replika bude stíhat repliku, nejdříve to začne laskavým captationem benevolentiae a pak se počnou posílat obě strany do horoucích pekel a to bude teprve ta pravá zábava: pan farář bude panu primasovi vyčítat prožraný špitál a pan primas zase naopak zašantročené peníze zádušní: buď jak buď, kouká z toho příjemné posezení, které se bude večer přetřásat ve všech šenkovních domech; knapi se mezi sebou poperou, ve městě vznikne panika; tu využije městská pohotovost a půjde s tenaty a sítěmi do městského rybníka, aby ulevila pověsti o obrovském jeho rybním bohatství.
     To všechno svým slavnostním příchodem pokazil Kňour.
     Když vešel, dal křesťanské pozdravení a požádal, aby dostal slovo, neboť jeho záležitost v rámci veřejného blaha nesnese odkladu. Pan farář zbrunátněl nevolí jako měděný kuthan, protože si myslel, že Kňour chce zase rozmazávat tu ranní nechutnou andělskou aféru, ale pak se upokojil, když zvěděl, že Kňour hodlá kšaftovat obecně ku prospěchu kostela i města.
     Zde nutno osvětliti, že slovo kšaft není nikterak odvozeno od slova kšeft. Ctihodný pan Kňour měl tedy na mysli kšaft neboli odkaz, což ovšem někdy pro stranu odkazovanou charakter kšeftu nesporně nese.
     „Vaše Opatrnosti,“ začal Kňour, „pomíjím křivdy, které na mně byly ráno v důsledku mého vidění spáchány,“ začal velkoryse Kňour.
     „No dobře, dobře, tak dál,“ snažil se rozšafně odklidit ranní incident pan primas, když viděl, že pod tlustým panem farářem začala těžká dubová lavice nebezpečně sténat.
     „To vidění jsem viděl,“ pokračoval sveřepě Kňour, „kdybych ho neviděl, tak bych se pro pravdu v kostele nepral:“
     „Mluvte k věci,“ skočil mu do řeči primas. „Dejte něco na nový oltář, archanděl vám to odpustí a tuhle pan farář taky.“
     Lavice pod panem farářem se utišila a duchovní učinil uražené, leč shovívavé gesto.
     „Na nový oltář nedám,“ prohlásil tvrdě Kňour a lavice pod panem farářem se opět nebezpečně ozvala. „Dám víc.“
     Lavice se opět utišila. Byl to zajímavý dialog mezi lavicí a Kňourem. V radní síni se rozhostilo ticho, které léta letoucí nikdo nepamatoval.
     Kňourův hlas zněl slavnostně.
     „Vážený pane primasi, vážení otcové - a vážený pane faráři,“ dodal Kňour přezíravě, že lavice pod panem farářem staccato vrzla.
     „Chcete mi upřít mé vidění, ale to mi upřít nemůžete, protože jsem ho viděl já a ne vy, takže nejsou svědci a nemůžete mi nic dokázat. Proto odmítám takové nezodpovědné řeči o upálení a podobné heretické insinuace. Já, naopak, abych dokázal přesvědčení pravého katolíka, vyhlašuji tímto, že na počest tohoto dne dám ošacovati můj majetek; dům můj, drahé věci odkazuji ženě mé milé Rejně. Dále odkazuji 300 kop dobrých grošů českých na kapli, v níž jsem vidění měl - (lavice zapraskala) - v níž jsem vidění měl,“ proloženě pronesl pan Kňour, aby lavici utišil, „dále odkazuji dvě stě kop dobrých grošů českých na špitál u svatého Jana, o němž měla být, myslím, taky řeč.“ jeho zrak se s neskrývaným potěšením upřel na pana primase, takže tentokráte zavrzala lavice zase pod ním.
     „Ale to není všechno. Na počest tomuto městu pak, aby jeho sláva se šířila zjevně, dám ulít pro Vysoký kostel farní největší zvon, jaký kdy toto město mělo. Nechť jeho zvuk se šíří okolím a hlásá radosti i strasti tohoto slavného města Jindřichova.
     „Zvon!“ zavrzal tentokráte pan farář.
     „Zvon!“ vydechl pan primas, že radní písař ucítil milou reminiscenci na šenk u Orla.
     „Zvon!“ zavrzaly všechny lavice v radě, že sám sebou dojatý Kňour se zavřenýma očima slyšel šumění perutí všech andělů, kteří obývají nebeský areál.
     „Moment,“ vzpamatoval se Kňour, neboť jeho kupecký duch vždy v pravý čas nabyl převahy nad spirituálním somnambulem. „Mám však k tomu dvě podmínky: především: odejdu z tohoto města za účelem, který mi zjevil anděl a nemělo by valného smyslu to rozpitvávat. Budete čekat pět let. Nevrátím-li se do té doby, tedy počkáte dalších pět let. Jestliže ani v tento čas mne nespatříte, dejte ulít zvon, na který vám tu skládám hotovost. Druhá podmínka je taková, že zvon na mou věčnou paměť nazvete mým jménem.“
     Kňoura se zmocnilo dojetí, které se přeneslo na celé shromáždění. Písaři kapaly slzy na foliant radního manuálu, pan primas si utíral oči rukávem, jejich Opatrnosti se rovněž rozslzely a štkal dokonce i pan farář, do kterého by to nikdo neřekl.
     Pak dal Kňour pokyn a dva jeho knapi vnesli do radní síně, zmodernizované z románského slohu do ranné gotiky, truhlici plnou peněz.
     Kňour se rozžehnal s purkmistrem i radou, pan farář jej objal a dal mu požehnání a Kňour odešel ze sezení. Od té doby ho nikdo nespatřil.

     Minula léta. Na andělské Kňourovo zjevení se už dávno zapomnělo. Na Kňoura však myslela celá městská rada.
     Pět let uplynulo a Kňour nikde. Čas plynul a Kňourovy peníze ležely v truhle v kostele v kapli, určené pro záduší. Minulo dalších pět let. Po Kňourovi nebylo stopy.
     Rada Opatrných pánů se sešla přesně na výroční den Kňourova odkazu. Dali ulít zvon, pak ho dali posvětit a vytáhli na věž. V ten den se sešlo na náměstí celé město i hojní osedlí z okolí.
     Bim, bam, zaduněl zvon. Velebné zvuky se slily v obrovský chorál, který se nesl do celého kraje. Venkovský lid v svaté bázni i hrůze i lítosti nad zmizevším Kňourem němě naslouchal dumavé písni zvonu. Zněla zároveň k slavné zádušní mši nebohého Kňoura.
     Mezi venkovským lidem se tísnili i chromí a slepí; věřili, že je zvuk zvonu uzdraví. Jeden z nich, vetchý již kmetík o berli poslouchal u vytržení. Byl pomatený.
     „Komu to zvoní?“ otázal se.
     „Ale, nějakému Kňourovi. Nikdo z nás už ho nezná.“
     „Znal ho vůbec někdo?“ zeptal se jeden mládeneček.
     „Znal,“ odpověděl stařec a zhroutil se. Byl mrtev.
     V hloučku opodál stál bývalý purkmistr. Šedovlasý dědeček, opírající se o hůl. Pohlédl do starcovy tváře a jeho staré oči se mu rozšířily úžasem: „Kňour!“
     Ano. Byl to Kňour. Přišel k vlastnímu rekviem, ale nedočkal se jeho konce.

     Zvon Kňour provázel osudy občanů jindřichohradeckých dlouhá léta. A měl i své zázračné vrtochy. V roce 1467 při obležení Hradce, kdy obležení se chtěli výpadem spojit s rakouskou pomocí, odmítl se dát rozhoupat, až když byli obléhající poraženi. V roce 1615 zvonil „vzdor“, ale té pověsti moc nevěřím: zvonil jím zvoník Kybal, který byl utrakvista a chtěl udělat panu Vilému Slavatovi, vladaři města, nepěknou schválnost.

     Tak co myslíte? Je na tom něco pravdy?
     Je. Ale jenom něco.
     Především to, že měšťan Kňour opravdu existoval. Historik Teplý soudí, že jeho jméno vzniklo zkomoleninou jména Guttnauer, tedy z Hor Gutných, tedy Gnauer, vulgo Kňour. Bydlel v domě, označeném dnes číslem 84. Prý skutečně bojoval v husitských válkách, na čí straně se ovšem neví. Zvon ovšem opravdu ulít dal ze šedesáti metrických centů mědi a patnácti centů cínu. Zápisy praví, že jeho zvuk byl slyšet až na dvanáctikilometrovou vzdálenost. Měšťan Kňour kšaftoval 9. ledna 1461, zavřel dům, odkázal ženě drahé věci, v tom jsem vám nelhal; stejně tak je autentický jeho odkaz kapli i kostelu svatého Jana. Budiž odpuštěno fantazii, když jsem si k svatojanskému kostelu přimyslel špitál; byl tam sice, ale až o sto let později, původně býval za hradbami na vídeňské cestě. Ale prostě se mi to nehodilo do celé koncepce. Fundátor zemřel 10. ledna téhož roku, tedy druhý den po kšaftu. Ostatní už je právě jenom pověst. Našel jsem ji ve V.A.Svobodově záznamu z roku 1848 v Libussi. Ale už její koncepce, téměř s lugubrální fantazií zpracovaná, svou vážností dnešního čtenáře sotva zaujme. Odpusťte proto žertéři, že přetavil varyto. Učinil tak v dobré vůli, protože s pověrčivou bázní interpretovat zázračné ságy nepokládám v dnešní době za únosné. Tak tedy už jen zbývá odpovědět na otázku, co se stalo s proslulým zvonem Kňourem. Skončil smutně. Při hrozném požáru v roce 1801, kdy vyhořelo celé město, rozlil se na tisíce kapiček. Sic transit gloria mundi... A tak nám po obou zbyla jenom pověst, kterou jsem vám sdělil.

Autorem pověsti Kňour (Knaur) je Zdeněk Kryzánek

Pověst Bílá paní

Bílá paní Perchta z Rožmberka     Den po dni, rok po roku a nakonec smrť. Tak začíná tuto pověst Alois Jirásek. Dovolím si s omluvami být přesnější, i když jsem nikdy nebyl profesorem dějepisu, ale jen pouhým zvídavým emeritním kastelánem.
     Den po dni, rok po roku a nakonec datum 4. ledna léta Páně 1604, krátce před půlnocí.
     Pro barda s varytem je vždycky velice delikátní, uvádí-li lidovou pověst přesně na minutu a vždycky to vrhá naň velice podezřelé světlo; ale nemohu nepominout datum smrti jindřichohradeckého vladaře. Pan Jáchym Oldřich z Hradce, poslední pán hradecké zlaté Růže po meči, ač velice, velice mlád, už ležel na smrtelném loži. Byl dlouho nemocen; ve své trudnomyslnosti si poslední dny dával přinášet staré vzácné listiny, jimž odstřihával pečeti, aby je pak roztrhal a házel do hořícího krbu, ovšemže k velké radosti pozdějších historiků, kteří by nám jinak určitě řekli o mocných pánech hradeckých daleko víc. Avšak mateřské srdce paní Kateřiny z Monfortu vycítilo, že se tak Jáchymovi aspoň trochu ulevuje; rozsuďme po tři sta sedmdesáti létech spravedlivě, na čí stranu se přikloníme, i když pochopitelně straníme více historikům...
     Nejlepší lékaři z království stáli nad vladařovou chorobou bezmocni; Jáchym Oldřich trpěl těžkou epilepsií, trudnomyslností a snad i jinými ještě neduhy, s nimiž jeho gig tělo nebylo schopno vést urputný boj.
     Té noci prefekt jesuitské koleje, pater Mikuláš Pistorius, zámecký zpovědník zbožné paní Kateřiny z Monfortu ne a ne usnout. Celý večer si připravoval kázání k nastávajícímu svátku Tří králů.

     vypadly 2 strany rukopisu

     průlinčité postavy, přičemž stále nabývalo určitějších tvarů. Již byly dobře patrny záhyby bílého roucha. I tvář nabyla přesnějších tvarů a teď dokonce i výrazu. Nebyl nijak veselý, jak už to u zjevení bývá. Na hlavě se rýsovala bílá rouška, splývající až k pasu postavy mlhavým závojem.
     Netřeba tedy zdůrazňovat, že v prefektovi by se v tomto okamžiku nedořezal krve ani lazebník. Pistorius se v hrůze i v bílé noční košili posadil na posteli, zalité měsíčním světlem, takže to vypadalo, že zjevení si v útulném prostředí prefektovy kobky vytvořilo dubla.
     Celá scéna probíhala v tichosti. Je z historie všeobecně známo, že zjevení nikdy nemluví. Alois Jirásek ovšem tvrdí, že hlas Bílé paní zněl jako tichého větru vání, což je v podstatě totéž; zjevení maximálně kývá, neboť řeč je někdy až příliš realistické ztvárnění různých pocitů a může výřečné strašidlo bezpečně identifikovat. A naopak: lidskému tvoru při podobných příležitostech zase zpravidla zcepení jazyk, takže je to vlastně pěšky jako za vozem.
     Po chvíli rozpaků pokynulo zjevení němě na sváteční kleriku v šifonéru, jehož dveře se náhle zázračně otevřely.
     Pater Pistorius vzal lampu s lojovou svíčkou, aby ji zažehl. Bílá paní však mu ji vzala z ruky, až prefektovi naskočila husí kůže; takový chlad z ní čišel; dechla na sklo lampy a hle: svíce se sama zažehla; teď si teprve pater Mikuláš všiml, že Bílá paní je průhledná jako láčkovec a při světle svíčky nevydává stín.
     Kdyby se jezuity nezmocnil posvátný třas, byl by se snad i zalekl, protože zjevení mělo zřejmě naspěch a dávalo kroužením ruky najevo svou netrpělivost, asi jako velitel světnice povzbuzuje ráno ještě klimbající vojíny k nástupu na ranní půlhodinku a doprovází toto gesto obvyklou citací: tak padám a nečumím.
     Mohl ho vzít čert, protože si oblékl kleriku jen tak přes noční košili a teď ji nemohl v rychlosti zapnout, uvážíme-li, že taková klerika může mít - bratru zadarmo - nejméně padesát knoflíčků. Když se jakž takž dal do pořádku, Bílá paní mu pokynula a po delších namáhavých pokusech ho svedla (Pistorius trpěl dnou) dolů do kaple. Protože si zjevení cestou vytáhlo z nějakého neviditelného kapsáře černé rukavičky a nyní si je navlékalo na ruce, došlo prefektovi, že na hradě nebude asi něco docela v pořádku. Když pak mu Paní Perchta z Rožmberka, která nedošla jako pramáti rodu v hrobce klidu, ukázala na tabernákulum, v němž spočívalo zlaté ciborium s hostiemi, byl už pater Mikuláš doma. Kněží stejně jako lékaři nemají přesně vymezený čas ku konání svých povinností, je to tak říkajíc vlastně pohotovostní služba. Vzal tedy posvěcené oleje i ciborium a vyšel z dubových vrat seminária v těsném závěsu za zjevením, které svou kouzelnou mocí způsobilo, že se těžká vrata koleje samočinně otevřela a zase zavřela jako v metru.
     Měsíc, jak zkušení literáti v básnické metafoře tvrdívají, svítil jako rybí oko, i když jsem si jist, že nikdo z nich ještě rybí oko svítit neviděl; vítr fičel jasnou, mrazivou nocí, jež se na svém jižním čele skvěla stříbrným diadémem Oriona se Síriem, který tento chmurný průvod sledoval svým zeleným dračím okem.
     Ze seminária k hradní bráně bylo, co by kamenem dohodil; tam se proces otevření brány s detailní přesností opakoval, neboť zjevení zcela logicky usoudilo, že tlouci na bránu by v tuto hodinu nemělo smyslu; jednak, že Pistorius měl plné ruce a pěsti Bílé paní byly nehmotné, ale hlavně protože vrátní ve všech dobách, státech a všech vrátnicích světa pokládají tento noční čas za nejzdravější dobu k posilujícímu spánku a jen tak se dá vysvětlit, že nebylo, žel, žádného svědka tohoto podivného pochodu. Brána se zase se skřípotem uzavřela a dokonce i centová závora zase samočinně zapadla jako tresor v bance. Znalce historické architektury jistě napadne, proč nešli vrátky v bráně, zvanými fortnička, ale pochopí vzápětí, že by toto nedůstojné entré právě nejlépe velebnosti okamžiku neposloužilo.
     V Adamově paláci se už míhala světla. Před skvostnou kovanou portálovou Andesovou mříží Bílá paní stanula, zalomila rukama v černých rukavičkách, učinila kříž a ztrácela se, ztrácela, až vysublimovala jako sirník k veliké potěše pana Lavoisiera.
     Tak se stalo, že umírající mladičký vladař zemřel zaopatřen svátostí umírajících, kterou mu pater rektor Mikuláš poskytl na poslední chvíli zázračným zásahem pramáti rodu.
     Učený Bohuslav Balbín, sám profesor jesuitské koleje, zjevení Bílé paní nevylučoval; naopak. Píše, že jednoho dne večer se zjevení ukázalo i měšťanům. Objevilo se na vysoké kulaté věži, nazvané nevím proč hladomorna; nebyl tehdy na ochoz nijaký přístup; dřevěné schody vzaly za své požárem. Zjevila se opět v černých rukavičkách a v černém tentokráte závoji. Postála dlouho a dívala se nehnutě na město. Dole lidí přibývalo; pozorovali s hrůzou zjev a mráz jim běhal po zádech. Potom přelud zalomil rukama, ztrácel se pozvolna, až zmizel docela.
     Druhý den skoro celé město lehlo popelem.
     Když jsme jako studentíci chodili do zámku, kam nás lákalo romantické prostředí, pamatovali jsme stařičkého hraběcího komorníka. Byl to nemluvný protivný kmet, který přísahal, že častokráte spatřil na vlastní oči Bílou paní. Brali jsme ho s rezervou, to se rozumí: proč by chodila na táčky k Černínům, kteří s hradeckými pány neměli vůbec nic společného. A když jsme se jako kluci honili na bruslích po zamrzlém Vajgaře s komtesou Marií Tezéz Černínovou, která vydala za sto rošťáků, její největší radostí bylo ujet své vychovatelce, jež pak lítala po kluzišti jako slepice na bruslích značky Kolumbus, a zeptali jsme se jí na Bílou paní, odpovídala nám takovými epitety, že dosud nemám odvahu bádat, kde k nim přišla. Avšak Bílá paní ji ztrestala: za války se hradečtí Černínové dali k Němcům, oba synové padli za vaterland a Marie Teréz se honem honem provdala za nějakého doktora ve Švýcarech, který tam měl soukromé sanatorium pro duševně choré. Jestli ji také v tomto příjemném prostředí navštěvuje Bílá paní, už jsem se nedopátral. Asi ne, měla by to z ruky.
     Můj otec, který měl svérázný způsob humoru, mi jednou vyprávěl, že se za jeho studentských let roznesla po Hradci panika, že se v parku u Černínské hrobky objevuje Bílá paní. Udělali tedy, rošťáci, na toto vidění vědeckou exkursi. Tajnou, rozumí se: tehdy ještě studenti museli být v osm večer doma. Když se doklopýtali k Černínské hrobce, strnuli úžasem: po rampě nad vchodem do hrobky se objevilo bílé zjevení. Samozřejmě ho obklíčili a srdnatý kolega Groulík praštil Bílou paní atlasem přes hlavu. Zjevení začalo ječet a prosit pány studenty, aby mu darovali život. Z Bílé paní se vyklubala děvečka od Bachrachů, která k hrobce vylákala nastraženým psaníčkem svého milého, který o ní neprojevoval patřičný zájem, aby ho jménem Bílé paní napomenula k větší péči. Mládenec se tam nemohl odhodlat a tak tahle lapálie skončila boulí od atlasu pod drdolem zhrzené děvečky. Vykoupila-li tímto utrpením přízeň svého milého historie nepraví.
     Musím však nicméně poznamenat, že když jsem v hradeckém zámku pracoval jako průvodce, návštěvníci se na historky o Bílé paní jen třásli. Před kopií obrazu Perchty z Rožmberka byl vždy větší nával než před originálem Jindřichohradecké madony. Nepokládaje věc za seriózně historickou, odbýval jsem tento trapný úsek prohlídky způsobem sobě vlastním. Návštěvníci se vesměs srdečně bavili až na jednu starší dámu, která budila dojem, že by mohla být předsedkyní kongregace spolku pro týrání zvířat, kdyby takový spolek existoval. Ta mne zdvořile, leč přísně pozvala do Grandhotelu, kde bydlela, neboť si přála o Bílé paní zvěděti více.
     Přišel jsem tam, přiznám, rozechvěn. Takové randez vous se v životě málokdy a málokomu přihodí.
     Dáma mne s přísným výrazem poučila, že není naprosto vhodné ironizovat dávno mrtvé osoby. Odpověděl jsem jí, že jsem naprosto vzdálen ironizování dávno mrtvých osob, že ironizuji pouze nesmysly, které se o těchto dávno mrtvých osobách živými osobami tradují.
     Dáma mne opět poučila, že v Anglii mají ústav pro duchovní bádání a vědecky se obírají telepatií. Proslovil jsem improvisovanou přednášku o vztahu spiritismu k telepatii, míchaje v to hojnost řeckých slov, která s předmětem ovšem neměla nic společného, při čemž jsem protěžoval sugesci a levitaci a podotkl jsem zavčas, že s tím vším ovšem nemá pravá Bílá paní nic společného.
     Dáma se opět zachmuřila, že jsem se nemohl zbavit dotěrné myšlénky, zda se sama autentická Bílá paní nepřevtělila ve 20. století do tohoto strašidla a nechce mne ztrestat přímo v prostorách Grandhotelu. Abych ji však uklidnil, vyprávěl jsem jí svůj osobní zážitek s Bílou paní, který věrně podávám.
     „Zajisté jste si všimla, vážená paní...“
     „Slečna!“ přerušilo mne striktně zjevení.
     „Aha,“ pomyslil jsem si. „Slečno,“ opravil jsem se a pokračoval: „Zajisté jste si všimla renesanční postele s vyšívaným přehozem s erby paní Kateřiny z Monfortu v páté komnatě.“ Při slově postel jsem si pečlivě všímal, zda se v očích starší slečny objeví nějaký záblesk. Neobjevilo se nic. „Aha,“ pomyslel jsem si a pokračoval: „Nuže, po jedné parné neděli jsem nechal v zámku otevřená okna. Dalo se nadíti vlahé letní noci. Leč k půlnoci se hnala bouře.“
     Dáma mne sledovala velice soustředěně a nedala se vyrušit ani tlučením půllitrů a podobnými detonacemi restaurace.
     „Vstal jsem tedy,“ pokračoval jsem v líčení, „a sešel jsem - jen tak bos - do prvního patra zavřít okna, aby je vichřice nerozbila a nenacákalo do komnat. Když jsem s co největší pečlivostí svůj úkol vykonal, přepadla mne náhlá únava. Jsem v létech a netřeba své síly přehánět, usoudil jsem, jak patrně sama nahlížíte, zcela moudře; natáhl jsem se na renesanční postel a chvíli tiše ležel. Tu náhle projelo mým tělem vzrušení. Ve dveřích jsem spatřil bílou postavu. Blížila se ke mně rožmberskou chodbou a já nebyl schopen reakce.“
     Dáma ze mne nespouštěla své oči.
     „Víte sama dobře, že nejsem velký přítel pověstí o strašidlech. Kromě toho mi bylo svěřeno jmění zámecké a rafinovaný zloděj by mohl použít kinematografických triků k upoutání pozornosti, jako ve filmu s Randálem a Hopkirkem. Však to znáte, díváte se přece na televizi, ne?“
     „Ne,“ odsekla dáma s takovým akcentem, že jsem začal honem z jiného konce.
     „Tak tedy,“ ujal jsem se opět slova, „abychom mohli být schopni preventivního bezpečnostního opatření, jsme opatřeni revolverem. Mně osobně správce zámku revolver ráže 7,65 nesvěřoval, neboť měl za to, že při mé povaze bych s ním mohl napáchat dost škod; avšak aby učinil našim předpisům zadost, opatřil mne starou vzduchovku, která přece jen není tak nebezpečná a kterou vyhrabal ze šuplete, kde si ji kdysi nepochybně schovali synové hraběte Černína, když si hráli na lupiče. Bílá paní - byla to určitě ona, poznal jsem ji podle gotického kokrhele, jenž nosila na hlavě - se sunula stále blíž. Když byla téměř u nožního čela postele, učinila jakési tajemné gesto. Povídám vám, nebylo mi lehce, ale nicméně jsem neztratil kuráž. Tu vidím, jak se nad nožním čelem postele vysunují prsty. Pět, deset. Zloděj, povídám si, zloděj, který si pozval ku krytí ústupu paní Perchtu z Rožmberka.“ Řeknu vám, že jsem se vžil do toho vyprávění tak, že má tvář nesla dokonce stigmata děsu, a kdyby na mne v tomto okamžiku pohleděl vrchní číšník Schneider Ladislav, zřejmě by strnul, že asi nemám na útratu. Dáma měla dychtivé oči upřeny na mých ústech. „Promiňte,“ pravil jsem, „musím se napít, ještě teď cítím v kloubech zbytek toho děsu.“ Objednal jsem si sklenku koňaku, kterou ten mizera Schneider Ladislav napsal na slečninu účtenku. Zřejmě pochopil, že sdělování vědeckých poznatků se neobejde bez subjektivních výdajů. Dáma upadala do extase, takže si záznamu číšníka ani nepovšimla.
     „Tak tedy,“ navázal jsem, „vidím prsty. Deset prstů. Zvítězila však má chladná rozvaha a povinnosti na mne kladené. Vzal jsem vzduchovku a prásk! Pět prstů se sesunulo z čela postele a zmizelo. Prásk! Druhých pět prstů zmizelo. Bílá paní zalomila rukama a vmlžila se do prostoru.“ „A co bylo dál?“ dychtila slečna. „Nic,“ povídám, „když jsem se ráno probudil, tak jsem zjistil, že mám prostřelené nohy.“
     Dáma omdlela. Když jsem shledal, že je v dobrých rukách, neboť vrchní číšník Schneider Ladislav jí narazil na hlavu kyblík na šampaňské i s ledem, zaplatil jsem a rychle jsem odešel, aby se toto zjevení neprobudilo z transu, do nějž jsem je uvedl a nehnalo mne svým parapletem až k hradní bráně.
     Dáma i vy, vážení, doufám odpustíte žvanivému starci.
     Ale s tou Bílou paní to bylo totiž tak: tehdy snad byly v Evropě Bílé paní sdruženy v celé organizace. Ve Francii jich bylo asi šest, působily i v Norsku, Švédsku, Dánsku, Německu, Anglii a samozřejmě i u nás. Je nabíledni, že samotná Perchta z Rožmberka by to všechno sama nepořídila a proto vznikly její duplikáty. Anebo spíše, los osudu v zastoupení pro země království českého padl na ni. Ale ve skutečnosti za to ani nemohla. Protože i kdyby byla opravdu strašila, nikdy by nebyla tou originální českou Bílou paní, neboť tou byla vlastně ve skutečnosti Markéta z Hardegga.
     Paní Perchta z Rožmberka se totiž provdala za značně veselého pána Jana z Lichtenštejna, jehož portrét - významně červeným nosem - dostatečně charakterizuje tohoto zpustlíka. Chudák si s ním mnoho dobrého neužila, takže pro ni bylo vysvobozením, když Jan z Lichtenštejna umřel a nebylo tedy vlastně důvodu, proč by měla strašit a čekat na vysvobození další. Slula velkou štědrostí jako všechny šlechtičny té doby, včetně Kateřiny z Ludanic, legitimní manželky Petra Voka, o níž s uctivou nevolí píše kronikář Březan, že byla příliš štědrá a marnotratná hned v panenství svém, všecko by byla rozmantlovala. A tak Perchta z Rožmberka nikdy na Hradci, kromě snad několika zdvořilostních návštěv vzdáleného příbuzenstva, nebyla. Vypůjčili si ji ze sousedního Krumlova, kde prý chovala v noci chlapečka Petra Voka.
     Vážnější protivník v kandidatuře na nominaci Bílé paní byla stejně štědrá Markéta z Hardegga, která po smrti svého manžela vstoupila do kláštera klarisek, jež nosily bílé řeholní roucho; odtud snad i větší pravděpodobnost pojmu označení. Že Perchta dala v Hradci vařit sladkou kaši, kterou uctívala na zelený čtvrtek poddané, je nepravda. Vaření sladké kaše bylo tehdy na četných hradech téměř tradiční a Hradec Jindřichův v tom nečinil výjimku. Původnost nápadu tedy Perchtě nepřísluší.
     A konečně samo datum úmrtí Jáchyma Oldřicha uvádí do pochybností: hradecké zápisy je datují: 4.1.1604, Březan pak píše: dvacátýho třetího v pátek v druhou hodinu po půl noci pan Joachim Voldřich toho dne na zámku svém život dokonal.
     Tak si vyberte.
     Jisté však je, že se Bílá paní na Hradci Jindřichově už léta letoucí neobjevila. Leda v tom baru, který kdysi v zámku zřídili, (čímž zřídili i Slavatovské místnosti) v šejkru jako lahodný, ale nebezpečný nápoj. Avšak i tam ji vyhostili. Bar neprosperoval a tak zpětným zrušením baru, vzala za své i Bílá paní v šejkru. Její důstojnost staletími degradovala na prachsprostého džina, který jen uboze bzučel v zašpuntované lahvi, jak praví jiná, ale daleko méně atraktivní pohádka. Ta naše je, myslím, lepší.

Autorem  pověsti Bílá paní je Zdeněk Kryzánek

DALŠÍ POVĚSTI O BÍLÉ PANÍ

Pořad pro školy Staré pověsti plzeňské

Lyrické prózy o Jindřichově Hradci

Věnce z klokočí

     Když se vydaří zářijový den, plný zlatého slunce, míchajícího štětcem svých paprsků hypertrofii barev své plýtvající pozemské palety, nedá nám nevzdechnout se Šrámkem; nepovzdychnout nad opětně míjejícím létem, které uložilo svou požehnanou vláhu počinku do šťavnatých zrání plodů; nadchází čas k úsměvné bilanci pracovitého roku. Ty dny jsou laskavou rekapitulací tvořivých strázní, časem k listování vějířem, jenž citlivě odvál šeré a těžké dny námahy i starostí. Jsou zastavením nad cestou, jíž jste dospěly k jednomu ze životních milníků. Prolistujete těmi zlatými listy pastelových podzimů, které chladivými dlaněmi mlh vysouší pot bylých letních bitev a rozhrnete fialové závoje mlh, kdy z kdysi polních ohníčků, vonících pelyňkem páleného pýru, z nějž, ještě doutnajícího jste vyklubávali a vycvrnkávali umouněnými prsty do mandlova upečené brambory s chrupavou horkou slupkou. Kdesi v bleďounkém křišťálovém nebi hledáte odešlé krůčky studentských lásek, přerušované zastaveními i něžnými polibky, chutnajícími dotykem broskve s něžně zavlhlými chřípěmi. Upíjíte zvolna a s rozkoší z poháru měsíčné noci plné staniolových střech a praporců bílého dýmu nad nimi; nad tichým městem se splétají z jeho svítivých kalounků v jediný závoj míru a pokoje, halící slastný oddych večerních rozjímání.
     Stojím v malebném parku svatojakubském, jak jsme říkávali za dětství a dívám se se stejným úžasem na moje jihočeské městečko - a rád užívám tohoto deminutiva ne pro jeho velikost, ale laskavost - ano, na moje městečko, které dává celému mému životu růžový copánek krve, jemuž říkáme láska k domovu.
     To městečko má poezii v každém období; na jaře, když se na Vajgaru rozplývají ledy a ředí modř hladiny spolu s laskavými krůpějemi slunečních paprsků, jimiž k životu vzbuzené vlny pohazují jako drobnými střípky; i tehdy, kdy květinové koše zeleně všech tónů splývají ve vyváženou symfonii léta; pak deště spláchnou vynalézavý akvarel podzimu do kadlubu listopadové šedi a pochmurná pinakotéka věží starého hradu se vtírá svou zašlou slávou, a jen kantiléna padajícího deště do ztlelého listí tiší mysl svým důvěrným šepotem. A když jednoho diamantového jitra krystaly sněhu odpustí městečku jeho špinavé hříchy, stromy se přestrojí do plesové toalety z jiskřivého atlasu jinovatky a kamenní svatí na sousoší ve středu města si nasadí své stříbrné birýtky, opět pocítíš vůni svátků lásky a smíření a pak už jen na růženci dní přebíráš zrna, k věčnému koloběhu dní, ročních dob, let a věků, k novému slunovratu.
     Na starém zrušeném již hřbitůvku svatotrojickém, s prostým, starobylým gotickým kostelem, mezi košatými lipami je rozhozeno několik laviček. Pochmurné místo odpočinku živých na místě vyhrazeném odpočinku těm, kteří dožili. Jen několik historicky významných pomníků připomíná svými jmény starožitné časy, zasuté přesypem zapomnění. Je to smutný park, smutným mementem mori... Na litinovém kříži, stojícím opodál hrobky nakladatele a tiskaře Landfrasa, s vlasteneckým veršem pod jeho jménem mrtvého není ozdůbky... ani při svátku památky zesnulých sem korporace nepřinesou konvenční květ s červenobílou stuhou, vždyť do parku se přece věnce nenosí!!!

Autorem lyrické prózy Věnce z klokočí je Zdeněk Kryzánek

Jindřichohradecká podzimní procházka

     Šedá třáseň mraků plane smutečnou polární září nad zlatými chocholy vlhkých javorů, nad poztrácenými penězi bříz, nad závojem minulosti, který se potrhal o sudlice ostrých hradních střech a zůstal v cárech kaluží na posměch nevšímavé jsoucnosti.
     Šeď vzpomínek vplývá do mlh a padá na známé střechy, strážce lásky jako rosa, z jejíchž kapiček lze sepříst na pomyslném kolovratu času třpytnou runu prchlého mládí.
     Zvážnělý park pročesal svou ušlechtilou kdys kštici koštětem plevele, který se vkorunoval do dávno pečlivého účesu výsměšným diadémem; modrý smutek objal Černínskou hrobku s trouchnivějícím mementem oschlé kaple až k předsmrtnému sevření, dusícímu tep srdce dávné milosti. Alej topolů se vpíjí do padající mlhy, vlnivý stesk rybníka unáší ztlelé člunky kdysi šťavnatých listů, velká kytice ostrova práchnivějící do podoby opuštěného věnce na stejně opuštěném rovu opuštěných duší, vlna za vlnou smývá na břežních kamenech slzy, které jim předtím vtiskal svou krutou hrou.
     Expozice smrti připravuje slavnou cestu velkému dramatu, který toho času skončí, aby znovu uvolnil místo genesi světla, aby znovu číhal v dozrávání na svůj čas zákonité žně. Hřbitovy mlčí, jako každý pomník zbudovaný z donucení neúprosného zániku, jemuž se bráníme, ale jemuž jsme souzeni.
     Kostel je nostalgický ochránce marných proseb těch, kdož odešli. Vidíme je tam, sedí a prosí a přece budou za čas vyhoštěni navždy. Jen staré náhrobní kameny hlásají víru v marnost a mlčky bez účasti se vysmívají do očí živým, připomínajíce oči svých dávno zetlelých tvůrců.
     U křtitelnice křtí děti, jež v dosud kalných zracích nesou prognózu zániku. Kříž z bojiště tě bije v čelo, ústa, prsa, nuž požehnej se před nikoli boží ale lidskou zlobou, vždyť sny, které kříž připomíná, jsme nesešli též božskou rukou a mocní tohoto světa nás doporučili nebi, kde nejsou války, nejsou spory, není vády, není nic...
     To jen na zemi je útěcha.
     A taky smrt.

Autorem lyrické prózy Jindřichohradecká podzimní procházka je Zdeněk Kryzánek


DOPORUČUJEME NA
www.akaska.cz a www.antonin-kaska.cz

Noční prohlídky hrad a zámek Jindřichův Hradec a Bílá paní Jindřichohradecké kulturní léto Jindřichohradecká činohra - Andrea Černá jako kněžna v Jiráskově Lucerně Pořady pro školy Prodej CD a MC - Pohádka o Honzovi Prodej knih - Moje malá ZOO Já zvoním! - mluvená zvonění, vyzvánění, melodie, ringtones, vyzváněcí melodie a vtipné hlášky do mobilu

www.elektricke-ohradniky.cz, www.zemedelske-potreby.cz, chovatelské potřeby, lesnické potřeby, zahradnické potřeby, jezdecké potřeby
Antonín Kaška - herec, moderátor, Cyrano de Bergerac, pořady pro školy, Memento, divadelní představení, Andrea Černá, pohádky, divadelní hry, prodej CD a MC, prodej DVD a VHS, vánoční dárky, dárky k narozeninám, hodinky, parfémy, dabing filmů, reklama, výroba reklamních spotů, casting, jazykolamy, Jindřichohradecké kulturní léto, pověsti, hudební skladatelé, herci, operní pěvci, jindřichohradecká činohra, noční prohlídky Jindřichův Hradec, Bílá paní, ubytování Jindřichův Hradec, Já zvoním! zdarma, zvuky mp3, sms tóny, budíky, hokej, fotbal, sport, hantec, reálné melodie na mobil, hlášky Antonína Kašky, hlášky Líbím se Ti?, Mikuláš, Vánoce a koledy, vánoční přání, novoroční přání, Valentýn, Velikonoce, přání k svátku, blahopřání k narozeninám, blahopřání k promoci, přání k svátku čarodějnic, svatební přání, přání k svátku matek, blahopřání k narození miminka, zamilovaná přáníčka, znamení, Hodíme se k sobě?, zamilované obrázky, auta a motorky na mobil, sudoku, šachy, karty - superhry na mobil, Chcete být milionářem?, sci-fi mobil, horor mobil, dovolená léto 2011 na mobil, psi na mobil, kočky na mobil, koně na mobil, draci na mobil, ryby, akvária na mobil, piráti z Karibiku na mobil, kancelář na mobil, krávy na mobil, falešní sobi na mobil, vyhledavače, výdělek pro webmastery, page rank, výměna odkazů, slovenské hlášky a zvonenia, blahoželania k narodeninám, želanie k meninám, vianočné priania, weisse frau, white lady, poslat SMS zdarma, Bob a Bobek, Rákosníček, Mrazík, princezny, prodej zájezdů, prodej
flash hry online, vánoční hry, logické hry, Garfield, Happy Tree Friends, Worms, StarWars, bojové hry, stolní hry, karetní hry, flash videa, Simpsonovi, Mario, střílečky, sportovní hry, velikonoční hry, zamilované hry, mahjong, Sonic, oddechovky, závodní hry, South Park, Rayman, koňské hry, skákačky, postřehové hry, puzzle, Tom a Jerry, Harry Potter
koňské potřeby, chovatelské potřeby pro dobytek, chovatelské potřeby pro ovce, lizy pro ovce, chovatelské potřeby pro prasata, chovatelské potřeby pro psy, chovatelské potřeby pro králíky, králíkárny, chovatelské potřeby pro drůbež, kurníky, líhně
noční prohlídky, zvuky a hlášky, SMS melodie, teen buzz, java hry, přání a blahopřání, Vánoce, hry online, worms games, mario games, easter games, mahjong games, horse racing games, logic games, Garfield games, Simpsons games, Christmas games, výměna odkazů, výdělek na internetu
pasti, myši, krysy, sklopce na kuny, odpuzovače myší


Copyright © 2004-2020 A.Kaska.cz