Osobnosti Jindřichohradecka - divadlo - činohra - herci - životopisy a profily
Adéla Volfová, Jakub Vojta-Slukov, Jaroslav Hurt, Karel Máj, Robert Vrchota, Rudolf Hrušínský, Zdeněk Kryzánek, Josef Mixa, Jaroslav Moučka, Milan Mach, Vladimír Stach, Ilja Racek, Luděk Munzar, Milan Vlachovský, Viktor Vrabec, Radka Krninská, Martin Holec, Otakar Fencl, Zdenek Seydl, Jaroslava Pecharová, Zdeněk Gawlik

Jindřichohradečtí herci - rodáci a studenti jindřichohradeckých škol:

Adéla Volfová - herečka, překladatelka a spisovatelka

*3.10.1846 Jindřichův Hradec, †20.2.1940 Praha
Adéla Volfová už jako čtrnáctiletá vystoupila v sále na Střelnici v Jindřichově Hradci u společnosti E.Rotta, v roce 1862 zopakovala tento pokus s větším úspěchem u Čížkovy divadelní společnosti, s níž poprvé vystoupila 2. března 1865 v Třeboni a hrála u ní obor naivních milovnic. Pak vystřídala Adéla Volfová ještě několik divadelních společností: na doporučení Josefa Šmahy ji v roce 1867 angažoval Pavel Švanda do Plzně, kde vyrůstala pod vedením Josefa Frankovského; v létě 1869 působila u Josefa Emila Kramuele v Kravíně; krátce se vrátila k Švandovi; roku 1870 opět ke Kramuelemu; v letech 1871-73 opět u Švandovy společnosti v zimě v Plzni a v létě ve smíchovské aréně, než se stala  v roce 1873 herečkou Prozatímního divadla, ale jako oběť úsporných opatření ředitele Jana Nepomuka Maýra dostala výpověď a našla počátkem roku 1875 opět útočiště u Švandy. Do Prozatímního divadla se vrátila roku 1877 a roku 1881 přešla do Národního divadla v Praze, se kterým se musela rozloučit na počátku roku 1899 pro finanční neshody s ředitelstvím. Od mládí toužila hrát Adéla Volfová tragédky a salónní dámy, ale její zevnějšek neodpovídal tehdejším divadelním požadavkům na tyto role: byla malé postavy, nepříliš štíhlá a měla nápadně ruměnné tváře, přesto takové role vytvořila mimo Prahu. Nejlépe se však osvědčila v dívčích a chlapeckých postavách Tylových (Madlenka v Tvrdohlavé ženě, Prokop v Paličově dceři, Vojtěch v Paní Marjánce, matce pluku). Své nejvlastnější poslání nalezla v lidových postavách domácího i světového realistického repertoáru: svými matkami dobrého srdce, rozšafnými stařenami, výřečnými hospodyněmi i služebnými se zařadila do galerie nejlepších českých představitelek tohoto oboru a byla tak předchůdkyní Marie Hübnerové. Vytvořila například první Šumbalku (Ladislav Stroupežnický - Naši furianti), paní Čipernou (William Shakespeare - Jindřich IV.), Evinu tetku (Gabriela Preissová - Gazdina roba). Když se v roce 1899 loučila s Národním divadlem, ocenili čeští autoři její zásluhy o původní dramatickou tvorbu čestným uznáním.
Plných 27 let (1880-1907) vedla Adéla Volfová ochotnické divadlo v staroměstském klášteře sv. Anny.
Od doby, kdy se natrvalo usadila v Praze, studovala Adéla Volfová cizí jazyky (francouzština, angličtina, italština, ruština) a překládala. Pro Národní divadlo přeložila hru G.H.Gressera Po stopě zločinu.
V roce 1913 vyšla v Praze její kniha Svému rodišti, která obsahuje vzpomínky Adély Volfové na Jindřichův Hradec, její začátky u hereckých společností, v plzeňském divadle i v Národním divadle v Praze.
Adéle Volfové v počátcích velmi pomáhala zejména finančně rodina Šetkova, se kterou byla Adéla Volfová ve spojení i v pokročilém věku, a tato rodina má uschovanou část korespondence s ní.
Josef Šmaha vzpomíná na její začátky u divadla: "Adéla Volfová byla panenka sotva dětským šatům odrostlá, nesmělá, ba bázlivá. Líbila se na jevišti i mimo jeviště. Měla mnoho ctitelů, ku kterým jsem patřil i já. Ale namáhali jsme se marně všichni. Adélka pohlížela na divadlo i život příliš vážně. Dívala se nedůvěřivě na mužský svět, zač jsem ji tehdy nenáviděl tím více; ale nyní ji za to ctím. V rodišti svém, Jindřichově Hradci, vystoupila poprvé z ochoty k jedné beneficiantce u společnosti Čížkovy v komedii Milenčina podobizna a na vyzvání ředitele Čížka a domluvu celé společnosti stala se dramatickou umělkyní a vystoupila jako nově angažovaný člen v úloze Diany ve veselohře Malý Richelieu. Hrála hned velké úlohy, měla malou gáži, velký apetyt jako my a těšila se přitom dobrému zdraví jako my."
Další fotografie Adély Volfové je z inscenace Neznámá pevnina v Národním divadle v roce 1898 - Adélu Volfovou najdete úplně vpravo. Originál fotografie Adély Volfové z roku 1899 u jejího jména najdete v historickém archivu Národního divadla. Získali jsme i zápis do památníku s podpisem paní Adély Volfové od pana Jindřicha Holny www.bankovky.cz.

Jakub Vojta-Slukov - herec, režisér a divadelní ředitel

*25.8.1847 Zlukov, †17.3.1903 Praha
Jakub Vojta přijal jako umělecký přídomek jméno své rodné obce Zlukov u Veselí nad Lužnicí, kde prožil dětství. Gymnaziální studia zahájil v Jindřichově Hradci a zde také poprvé v roce 1864 vystoupil na jevišti. Díky této zkušenosti zběhl v roce 1865 (v kvintě - čímž zarmoutil své rodiče) ze studií s Čížkovou divadelní společností a odjel s ní do Třebové. Následovaly společnosti J.J.Stránského, v roce 1868 Josefa Emila Kramuela. V letech 1870-73 vykonával vojenskou službu, pak se vrátil ke Kramuelovi, přešel ke Švandově společnosti na Smíchov, počátkem roku 1875 byl angažován do souboru Prozatímního divadla a jako jeden z jeho nejvýznamnějších členů přešel v roce 1881 do činohry Národního divadla.v Praze, kde byl  také režisérem 4 inscenací. Jakub Vojta Slukov si získal obecenstvo jako představitel statečných šlechetných hrdinů plných sebevědomého vzdoru i vlasteneckého nadšení, interpretovaných s typicky českou měkkostí a bodrou poctivostí. Mezi jeho největší role patřil Faust v Goethově Faustovi (1885), Odysseus ve Smrti Odyssea Jaroslava Vrchlického (1883),  Mackbeth (1883), Othello (1887), Robert Helmer v Ibsenově Noře (1888), Oidipus v Sofoklově Oidipus král (1889), Jan Žižka v Kolárově Žižkově smrti (1891 a1894) a Vávra v Maryše (1893). Jen úlohu Václava ve Stroupežnického Našich furiantech od autora a dramaturga Národního divadla v Praze Ladislava Stroupežnického nepřijal, protože se tato hra podle jeho názoru vysmívala selskému stavu, ze kterého pocházel. V polovině devadesátých let se Jakub Vojta Slukov nakazil tuberkulózou. Odjel se tedy léčit do Itálie, kde se jeho zdraví zlepšilo, ale ne na dlouho. V dalších letech jezdil odpočívat a nabírat síly do Jižních Čech. Na radu profesora Thomayera se roku 1901 musel vzdát herecké činnosti. 
Jakub Vojta Slukov se vedle herecké činnosti věnoval práci v několika vlasteneckých spolcích, zasedal v porotě Náprstkovy ceny a z jeho iniciativy byla v roce 1885 založena Ústřední jednota českého herectva, jejímž byl prvním předsedou, a která se měla starat především o sociální zabezpečení herců, o něž se do té doby nikdo nestaral.
Jakub Vojta Slukov se v roce 1902 ujal umělecké správy Lidového divadla Uranie v Holešovicích, ze kterého se snažil vytvořit předměstské divadlo dobré úrovně, a jehož byl ředitelem až do své smrti v roce 1903.
Josef Šmaha píše o jeho začátcích u divadla: "V Záviši z Falkenštejna vystoupil poprvé 25. ledna 1865 v úloze intrikánské, Miloty z Dědic, Jakub Vojta - Slukov. Slukov byl o rok starší mne. Kamarádili jsme. Gáži jsme měli stejnou, peněz jsme neměli nikdy, veselí jsme byli stále, koupali jsme se společně, hráli kuželky, chytali ryby, projížděli se po ledě, chodili do hospod, na plesy a hráli starce, milovníky, úlohy velké i epizody, jak toho bylo třeba."
Jakub Vojta-Slukov je pochován na Olšanských hřbitovech - fotografiii jeho pomníku na Olšanech nám poslal jeho vnuk Tomáš Maixner. A pak si ještě můžete prohlédnout pomník Jakuba Vojty Slukova, který mu postavili v rodné obci Zlukov na návsi před školou. Další portrét Jakuba Vojty Slukova.
Humorná vzpomínka na Jakuba Vojtu-Slukova jak hrál představení svým rodákům ze Zlukova ve Veselí nad Lužnicí vyšla v Almanachu českých divadel z roku 1906 a Vy si ji můžete poslechnout v mp3 v podání Antonína Kašky a Jana Jánského - omlouvám se za kvalitu nahrávky, vzpomínka byla dost dlouhá (6 minut), proto jsem ji sem musel dát v co možná nejhorší kvalitě.

Jaroslav Hurt - herec, režisér, pedagog a ředitel

*30.12.1877 Přerov, †15.4.1959 Tábor
Pocházel z herecké rodiny (syn herce a divadelního ředitele Jana Hurta, bratr herce, divadelního ředitele a výtvarníka Josefa Hurta, manžel zpěvačky Vlasty Loukotkové). Gymnaziální studia v Jindřichově Hradci přerušil Jaroslav Hurt v sextě a odešel v roce 1893 k otci, tehdy řediteli Divadla a Arény u Deutschů, kde pracoval jako nápověda a divadelní technik. Školil se přitom soukromě u Josefa Šmahy. Herecké zkušenosti získával sedm let u řady divadelních společností (Kokošková, Dobrovolný, Choděra, Štětka, Chmelenský, Drobný, Hanuš), než zakotvil na dvě sezóny v divadle v Plzni (1904-06), odkud byl zásluhou režiséra Jaroslava Kvapila angažován do Národního divadla v Praze jako herec a režisér (1906 - 1925) a po Kvapilově odchodu převzal vedení činohry (1919-21). V Shakespearovském cyklu (1916) v Národním divadle byl tiskem nejvíce chválen jeho Jago (Othello) a Polonius (Hamlet), z dalších rolí je třeba připomenout Vodníka Ivana v Jiráskově Lucerně (1905 - nehrál premiéru), od roku 1910 hrál mnohokrát Vojnara v Jiráskově Vojnarce a mnoho dalších rolí. Jaroslav Hurt patřil ke kvapilovské herecké generaci vyznávající psychologický realismus. Měl rád ostrost mířící až k sarkastickému výsměchu. Jeho osobitost spočívala v mimické kázni, úsporném, pevném gestu a v typicky řezané, téměř křečovitě precizní artikulaci. V roce 1922 se postavil v Národním divadle do čela tažení Klubu sólistů činohry proti novému šéfovi K.H.Hilarovi: "Herci nedovoluje se již hráti přirozeně, ač vlastně přece divadlo je život, a režie našich předních scén ocitají se v rukou dostudovaných i nedostudovaných doktorů. Jednostranné pěstování výstředních směrů v repertoáru i v režii je proti vkusu, jaký má konzervativní část obecenstva ND." Po nástupu Hilara se vzdal funkce šéfa činohry a pro neshody s Hilarem nakonec v roce 1925 z Národního divadla odšešel. Do Národního divadla se ještě vrací jako host v letech 1943 a 1956 jako Lízal v Maryše a v roce 1951 jako Vojnar.
V roce 1927 přijat jako první stálý režisér rozhlasové činohry Radiojournalu, kde již od roku 1925 získával zkušenosti jako hostující režisér. Od roku 1932 byl šéfrežisérem. Do vysílání vstoupil poprvé v listopadu 1925 přednesem role z Moliérova Misantropa. Již od svých prvních režijních kroků se snažil dokázat, že činoherní děj v rozhlase je možné realizovat i bez vizuálního kontaktu, pouze v auditivní rovině. Absence vizuálního vjemu ovšem měla být, podle tehdejších dramaturgických a režijních představ, v rozhlasovém vysílání doplněna všude tam, kde to bylo možné, zvukovými efekty, které dokreslí děj, atmosféru, postavy atd. charakteristickými a charakterizujícími zvuky. V další fázi své režijní práce se snažil nalézt specifiku rozhlasové dramatické tvorby zejména v patosu hereckého výrazu, který se mohl dobře uplatnit zejména v melodramatu, v kombinaci klasické hudby s klasickým textem. V jeho režii proto uvedl rozhlas náročné melodrama Jaroslava Vrchlického a Zdeňka Fibicha Námluvy Pelopovy, které dramaturgicky upravil Miloš Kareš (leden 1928). Do důchodu odešel Jaroslav Hurt v roce 1939.
Před koncem války se stal Jaroslav Hurt na krátký čas ředitelem Divadla práce, přejmenovaného po roce 1945 na Revoluční scénu (v Komorním divadle). Po jejím zrušení nastoupil v roce 1945 jako umělecký ředitel a šéf činohry v Českých Budějovicích, kde působil do roku 1950.
Jaroslav Hurt byl také profesorem na dramatickém oddělení pražské konzervatoře (1919-27 - mezi jeho studenty patřil Ladislav Boháč, Marie Glázrová, Otomar Korbelář, Miloš Nedbal, Jan Pivec, František Salzer, Světla Svozilová a další) a lektorem řečnictví na právnické fakultě UK (1926-34).
Jaroslav Hurt je autorem knihy Řečnictví v teorii a praxi (1939).
Režíroval a hrál v němých filmech Falešný hráč (1913) a Stavitel chrámu (1919), dále hrál ve filmech Dáma s barzojem (1912), Rozvedená paní (1913), Šílený lékař (1920), Pražský flamendr (1926), Modche a Rezi (1926), Pantáta Bezoušek (1926), Peníze nebo život (1932), Osudná chvíle (1935). Filmografii Jaroslava Hurta najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.

Karel Máj - český herec

Zatím o něm vím z pamětí Zdeňka Kryzánka pouze to, že: "...do Jindřichova Hradce se přistěhoval asi v roce 1927; kde původně bydlil, nevím. Později si za své úspory postavil domeček na staré cestě k nádraží a zařídil si tam půjčovnu kostýmů. V Jindřichově Hradci žil ze skromného příjmu, který mu poskytovali ochotníci, které líčil. Celý život dřel; František Smolík o něm řekl: „Byl to skvělý, šetrný, neuvěřitelně pilný člověk.“ Hrál-li divadlo, to jen zřídka, měl v oblibě patos. Měl rád velké divadlo, dramatickou košatost. Žel, nedokázal ji pěstit. Celý život hrál ve společnostech, jeho chrám byla scéna, jeho Bůh Vojan. Byl pokorný, přepokorný člověk a když mluvil o divadle, oči se mu měkce leskly; když vyprávěl o Vojanovi, vždycky začal: „Takový Vojan...“ a pak udělal pauzičku." Je pochován na hřbitově u Václava v Jindřichově Hradci a na pomníku má Karel Máj - český herec. Později se jeho půjčovna kostýmů přesunula na dnešní Masarykovo náměstí do rohového domu naproti dnešnímu nákupnímu centru Jednota, kde v 80-tých letech sídlilo Městské kulturní středisko. Karel Máj by se neměl zaměňovat s filmovým hercem Karlem Májem (jeho synem 1908-1980). Zdeněk Kryzánek se ve svých pamětech zmiňuje o náhrobku Karla Máje a Zdeněk Kryzánek zemřel v roce 1975.

Robert Vrchota - herec

*13.1.1920 Břilice u Třeboně, †25.4.1993 Praha
Vlastním jménem Josef Vrchota. Pozor u jeho jména se často uvádí špatně jméno jeho rodné obce - Břilice (Břidlice), která je dnes součástí města Třeboň. Divadlo začal hrát Robert Vrchota již za okupace. První dlouhodobé angažmá Roberta Vrchoty bylo ve Východočeském divadle v Pardubicích (1941-48), poté byl členem hereckého souboru Čs. státního filmu, v letech 1952-56 Divadla hlavního města Prahy Karlín, v šedesátých a sedmdesátých letech hrál v Kolíně, odkud odešel dnem 1. ledna 1980 na odpočinek. Robert Vrchota hrál Higginse, Dačického, Majstra Jana v Jiráskově Otci, Falstaffa, Kolínského v Paličově dceři, vodníka Ivana v Lucerně a další významné role. Hrál v televizních inscenacích a seriálech Hříšní lidé města pražského, Plechová kavalérie, Lítost, Chléb a písně, Kam slunce nechodí, Holka na krátkou trať, Anglický biftek s českou oblohou. Jeho statná postava mužného krasavce, fotogenická tvář i přirozený herecký temperament se svrchovanou měrou osvědčily ve filmu zejména prvního poválečného období v postavách milovníků. Později se Robert Vrchota přehrál do rolí charakterních. Filmografii Roberta Vrchoty najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.

Rudolf Hrušínský - herec, režisér a pedagog

*17.10.1920 Nový Etynk (Nová Včelnice), †13.4.1994 Praha
Vlastním jménem Rudolf Böhm. Syn herců Rudolfa Böhma (Hrušínského) a Hermíny Červíčkové-Böhmové, otec herců Rudolfa Hrušínského a Jana Hrušínského. Až do padesátých let byl odlišován od otce, který zemřel roku 1956, přídomkem "ml." Nyní je toto označení používáno pro jeho staršího syna Rudolfa. Jeho rodiče Hermína Červíčková a Rudolf Böhm uzavřeli sňatek 2. března 1920 v Žirovnici. Odtud zamířila Červíčkova divadelní společnost na Jindřichohradecko - do Strmilova, Kunžaku, Stráže nad Nežárkou, Chlumu u Třeboně a do Nového Etynku. Zde hráli v hostinci U černého orla. Mezi místními občany byl vžitý název U Hrůzů. Ačkoliv byla Hermína Böhmová ve vysokém stupni těhotenství, přesto účinkovala ve veselohře Franze von Schönthana a K.Ellfelda "Svatba naší Helgy". Syn Rudolf se jí, podle obecní matriky, narodil v domě čp. 81, kde bydlela rodina Ráflova. Ta také poskytla matce s dítětem přístřeší, než se společnost odebrala do nedalekých Černovic u Tábora. A tak se vlastně Rudolf Böhm (Hrušínský) narodil na prknech, která znamenají svět - na divadle. Divadlo hrál Rudolf Hrušínský od svých 15 let (Uranie 1935, Pražské dětské divadlo Míly Melanové 1935-36). Poté, co nebyl přijat na Konzervatoř v Praze, navštěvoval Hereckou školu E.F.Buriana (1936-39). V Divadle E.F.Buriana byl angažován v letech 1937-39. V sezóně 1939-40 působil nejprve v pražském divadle Akropolis, poté u cestující divadelní společnosti Budínského-Červíčka a v letech 1940-44 v Divadle Na Vinohradech. V roce 1944 se vrátil do Divadla Uranie, v letech 1945-49 opět do Divadla Na Vinohradech, v letech 1949-60 působil v reorganizovaném souboru Městských divadel pražských. Od 1.1.1960 byl členem Národního divadla, kam přišel již jako vyzrálá osobnost. Rudolf Hrušínský hostoval i v Divadle ABC a ve Viole (Jacques Prévert, Máchův Máj). Mezi nejvýznamnější role Rudolfa Hrušínského patří Marian (Peter Karvaš: Půlnoční mše), Boleslav (J.K.Tyl: Drahomíra a její synové), Jenda Struna (František Hrubín: Křišťálová noc), Jeppe, (Holberg: Jeppe z vršku), Jago (William Shakespeare: Othello), Kuba (J.K.Tyl: Tvrdohlavá žena), baron Krug (Karel Čapek: Bílá nemoc), Sancho Panza (Viktor Dyk: Zmoudření dona Quijota). Jeho herectví se vyznačovalo totálním přístupem k postavě, strhovalo nesmírnou silou složitě psychologického dramatického projevu a přitom civilní prostotou výrazových prostředků. Zdánlivě nenápadné režie Rudolfa Hrušínského (Turgeněv: Měsíc na vsi, Karel Čapek: Loupežník, Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot a další) tvořily v šedesátých letech v činoherním repertoáru Národního divadla zdravou protiváhu formálně výbojným inscenacím ambicióznějších tvůrců. Jejich největším přínosem byla inspirující práce s hercem, jimž Hrušínského inscenace umožňovaly relativně větší prostor pro herecké uplatnění a pro citlivý, nekomplikovaný kontakt s obecenstvem. Na podzim roku 1968 začal Rudolf Hrušínský vyučovat na DAMU herectví, ale přičiněním nově jmenované docentky Světly Amortové mu byl v září 1970 pracovní poměr zrušen, zřejmě důsledek toho, že odsoudil srpnovou invazi. Tuto nepřízeň mocných pocítil i v Národním divadle, rozhlase, televizi i ve filmu v průběhu 70. let. Rudolf Hrušínský se do Jižních Čech vracel především na chalupu do Plané nad Lužnicí.
Filmografii Rudolfa Hrušínského najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.

Zdeněk Kryzánek - český herec a dramatik

*30.10.1920 Jindřichův Hradec, †24.12.1975 Praha, pochován je v Jindřichově Hradci
Jindřichohradecký rodák. Za středoškolských studií hrál s ochotníky, po maturitě na jindřichohradeckém gymnáziu vstoupil roku 1940 na pražskou konzervatoř, ale po roce musel v okupačních podmínkách studia přerušit a stal se výpravčím na dráze. Od roku 1945 hrál v divadlech v Mostě a v Plzni, hostoval v Národním divadle, kde ve Strakonickém dudákovi alternoval Kalafunu se Stanislavem Neumannem. Za protisocialistickou činnost byl vězněn a několik let nesměl vykonávat hereckou profesi - v té dově se vrátil do rodného Jindřichova Hradce, kde mimo jiné dělal kastelána na zámku. V roce 1964 se vrátil do divadla v Karlových Varech, potom do pražského divadla Na Vinohradech, odkud odešel do hereckého souboru Československého filmu. V Plzni Zdeněk Kryzánek založil spolek přátel Jindřichova Hradce, podobný jaký dodnes existuje v Praze. Více o této výjimečné osobnosti najdete na samostatné stránce Zdeněk Kryzánek - český herec a dramatik, jeho paměti si můžete přečíst na stránce Paměti neposlušného herce, jeho pověsti a povídky na stránce Jindřichohradecké pověsti. Přehled jeho stránek na našem webu je na stránce Zdeněk Kryzánek. Filmografii Zdeňka Kryzánka najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.
Jan Bor - Zuzana Vojířová - monolog Petr Vok Jižním Čechám v podání Zdeňka Kryzánka
vzpomínky Zdeňka Kryzánka na ochotnické začátky v Jindřichově Hradci

Josef Mixa - herec, režisér, spisovatel a umělecký ředitel

*27.2.1921 Záhoří u Kardašovy Řečice, †9.12.2016 Praha, pochován je v Jindřichově Hradci
Josef Mixa navštěvoval obecnou školu v Doňově, měšťanskou školu v Kardašově Řečici. Díky vynikajícímu prospěchu a Podpůrnému spolku, který mu platil obědy u soukromníků nebo v jindřichohradeckých hostincích,  mohl začít studovat na jindřichohradeckém gymnáziu. Podpůrný spolek ovšem tvořili většinou Židé, kteří zahynuli v Osvětimi, a tak Josef Mixa dokončil studia na gymnáziu v Soběslavi v roce 1941. Od mládí se věnoval ochotnickému divadlu ať už v rodném Záhoří nebo u ochotníků v Kardašově Řečici. V letech 1945-46 studoval v Divadelní škole práce E.F.Buriana v Praze, v letech 1946-48 byl angažován v Mladé Boleslavi. V letech 1948-71 a 1973-90 byl členem činohry Národního divadla v Praze. V letech 1971-73 byl Josef Mixa uvolněn na neplacenou dovolenou, aby se mohl stát uměleckým ředitelem Divadla E.F.Buriana. S Rudolfem Roučkem je autorem a režisérem představení Cesta cest mezi oceány ze sovětské poezie, které uváděla Laterna magika v letech 1974-75. V Národním divadle režíroval v roce 1976 představení Lucerna. Mezi jeho největší role v Národním divadle patří Švanda ve Strakonickém dudákovi (1950), jehož si zahrál i na filmovém plátně, Jiřík v Jiříkově vidění (1956), Francek v Maryše (1956), Boleslav ve hře Drahomíra a její synové (1960), Mlynář v Lucerně (1964), Cyrano de Bergerac (1974), Oinomaos v Námluvách Pelopových od Zdeňka Fibicha, za jehož ztvárnění obdržel cenu Jaroslava Průchy (1974), Lear v Králi Learovi (1980) a mnoho dalších rolí.
Josef Mixa účinkoval ve filmech Strakonický dudák (1955), Usměvavá zem, Nástup, Jan Hus, Vánice, Škola otců a dalších. Filmografii Josefa Mixy naleznete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.
Josef Mixa napsal i 4 knihy:
Nedoručené dopisy (1996 - fiktivní dopisy osobnostnem, jakými byli František Smolík, Zdenka Baldová, Jaroslav Vojta, Saša Rašilov, Olga Scheinpflugová, Jan Pivec, Jaroslav Průcha, Miloš Nedbal a Jiří Dohnal)
Bláznivá rodinka (1999 - veselé divadelní, filmové a rodinné pelmel se spoluautorem Ondřejem Brouskem ilustrovaná Milošem Nesvadbou).
Hercovo bláhové rozpomínání (2006 - kniha psaná nad albem fotografií a divadelních recenzí)
Manželství? jen přes mou mrtvolu! (2015 - vtipná a přitom hluboce duchovní knížka pojednává o zásadních aspektech křesťanského manželství)
Josef Mixa se na Jindřichohradecko rád vracel a to nejenom na chalupu u rybníka Zvůle. Je otcem herečky Zuzany Mixové a dědečkem herce Ondřeje Brouska. Civilní fotografie Josefa Mixy.

Jaroslav Moučka - herec

*9.11.1923 Studená, †26.12.2009 Praha
Otec byl obchodní cestující a matka švadlena. Jaroslav Moučka se učil kamnářem, pekařem, knihkupcem a nakonec úspěšně strojním zámečníkem a soustružníkem. Jednou zaskočil u ochotníků a chytil se. Po ochotnických začátcích v Jihlavě nastoupil Jaroslav Moučka v roce 1945 v Horáckém divadle Jihlava jako inspicient s hereckou povinností. Ve stejných funkcích byl v sezóně 1946-47 v divadle v Kladně, v roce 1947 se stal hercem v Olomouci. V sezóně 1949-50 byl členem Národního divadla, kam odešel za Jindřichem Honzlem. Dostával však málo hereckých příležitostí, proto odešel v roce 1950 do Gottwaldova. Od roku 1953 do roku 1994 byl Jaroslav Moučka členem Divadla Na Vinohradech, kde si zahrál 145 rolí. Připomeňme si alespoň Jana Husa, Bláhu v Paličově dceři, myslivce v Pleskotově inscenaci Babičky, Jílkova Silvestra, Colase Breugnona v dramatizaci Rollandova románu Dobrý člověk ještě žije, hejtmana v Revizorovi. Už jeho první kroky na jevišti napovídaly, že bude mít blíže k rolím charakterním a komediálním než k milovníkům. Svých postav se zmocňoval bez složitých psychologií, jeho naturelu byl bližší svět obyčejných lidí, kde mohl rozehrát svou robustní komiku, dobrosrdečný humor a schopnost charakterizovat postavu jen v několika hlavních rysech přesně voleným detailem. Takové úlohy mu však nabídlo až Divadlo Na Vinohradech (tehdy ÚDČA - Ústřední divadlo Československé armády). Nezapomenutelný je například jeho Trepifajksl, kterého hrál jako první ve hře Jana Drdy - Dalskabáty, hříšná ves po boku Vlasty Chramostové (1959), a kterého ztvárnil i v televizním filmu po boku Jiřiny Bohdalové (1976). Jaroslav Moučka se velice často uplatňoval v Československé televizi (například seriály Muž na radnici, Plechová kavalérie, F.L.Věk, Byli jednou dva písaři, Taková normální rodinka nebo seriál Jaroslava Dietla Okres na severu - Pláteník). Ve stáří se Jaroslav Moučka vrátil na rodné Jindřichohradecko a žil v Kardašově Řečici. Filmografii Jaroslava Moučky najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.

Milan Mach - herec a spisovatel

*4.1.1926 Žirovnice, †20.5.1995 Mallorca
Milan Mach byl synem knihovníka v Žirovnici, od dětství hrál s žirovnickými ochotníky, mezi nimiž byl mimo jiné místní učitel J. Janžura, otec herečky Ivy Janžurové. Gymnázium Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci absolvoval Milan Mach v roce 1948. Kulturní zájmy ovlivněné rodinným prostředím jej přivedly do Vesnického divadla, kde hrál jednu sezónu (1948-1949). Pak nastoupil na pražskou DAMU, kde absolvoval studium herectví (1953). Po dokončení DAMU nastoupil Milan Mach do Armádního uměleckého divadla, v jehož souboru absolvoval vojenskou službu (1953-1955). Nedlouhá angažmá pak vystřídal v Divadle satiry a v Rokoku. V roce 1967 přijal nabídku k pohostinskému účinkování ve slavném Krejčově Divadle Za branou, kde působil do roku 1969, stálé angažmá ale nepřijal. V roce 1969 se Milan Mach stal členem činohry Národního divadla. Podle archívu Národního divadla zde byl ve stálém angažmá jen do roku 1971, ale hostoval zde až do roku 1982. Jeho doménou byl především rozhlas a dabing díky jeho nádhernému a specifickému hlasu. Daboval mnoho světových herců, mezi nimi například Philippa Noireta. Traduje se o něm historka, že Milana Macha jednou v rozhlase režíroval režisér Červinka a Milan Mach mu povídá: "Ty, tady bys to měl trochu přidat a podjet malinko hudbou." Červinka na to: "Ne, zrovna tady to nejde!" A Milan Mach pronesl známou větu: "Tak si to režíruj sám!", kterou říkají herci potichu dodnes, aby je režisér neslyšel. Milan Mach je známý i z vystoupení s Felixem Holzmannem. V roce 1968 vydal svou jedinou knihu Hvízdavý Dan - upravenou verzi románu Maxe Branda Nezkrotní volně převyprávěnou - western o podivném hrdinovi, který patří spíše do přírody než mezi lidi. Natočil i spoustu drobných rolí ve filmech. Filmografii Milana Macha najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.

Vladimír Stach - herec a pedagog

*3.8.1926 Stráž nad Nežárkou, †5.11.1974 Praha
V roce 1951 absolvoval obor herectví na pražské DAMU. Po škole Vladimír Stach sedm let působil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v roce 1958 přešel do pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Mezi jeho největší role patřil: Martin Kabát (Jan Drda, Hrátky s čertem), Hodinář (N.F.Pogodin, Kremelský orloj), Strýček Váňa (Čechov), Hora (Květa Třebická, Cesta k domovu) Mambet Abajev (Č. Ajtmatov, Výstup na Fudžijamu). Zemřel na jevišti Realistického divadla při představení Gogolovy hry Ženitba. V kostýmu ze Ženitby byl i pohřben. Vladimír Stach působil i v šedesátých a počátkem sedmdesátých let jako pedagog na DAMU. Filmografii Vladimíra Stacha najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.

Miroslav Krejča - herec, dramatik, spisovatel a malíř

*1. 7. 1931 Jindřichův Hradec, †11. 6. 2005 Praha
Miroslav Krejča se sice v Jindřichově Hradci narodil, ale krátce po porodu s ním maminka odjela do Soběslavi, kde vyrůstal. Herecké vzdělání získal na Státní konzervatoři v Praze, po jejímž absolvování (1950) získal angažmá v Benešově, odkud po roce přešel do bratislavského zájezdového Dedinského divadla, kde setrval opět jednu sezonu. K jevištní činnosti se pak vrátil až po téměř desetileté pauze a postupně prošel oblastními scénami v Klatovech (1961–62), Českém Těšíně (19962–66), Jihlavě (1966–69) a Příbrami (1969–1985). Od první poloviny 70. let se začal uplatňovat před kamerou, ovšem výhradně v epizodních roličkách, takže jsme ho mohli například vidět jako čeledína ve Třech oříškách pro Popelku, dále v Noci klavíristy, Malá mořská víla a mnoha dalších. Herecké příležitosti mu nabízel rozhlas a v neposlední řadě také televize v mnoha inscenacích a seriálech. Psal divadelní i rozhlasové hry. Pro šumperské divadlo zdramatizoval Muzikantskou Lidušku, napsal divadelní hry Jak se loví tygři či Už Vám není dvacet, paní Bláhová. Je autorem románu z hereckého prostředí Tažní ptáci (1987) a knih pohádek (Strašidlo Doudlo – jihočeské pohádky, Putování vodníků od rybníka k rybníku). Na internetu není nikde k nalezení žádná jeho fotografie, pouze jeho autoportrét.

Luděk Munzar - herec, režisér a spisovatel

*20.3.1933 Nový Etynk (Nová Včelnice), †26.1.2019 Praha
Manžel herečky Jany Hlaváčové, otec herečky Barbory Munzarové. Dětství prožil Luděk Munzar ve Smiřicích u Hradce Králové, proto se vracel spíše do Východních než do Jižních Čech. Vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové a chtěl být vojenským letcem, kterým se k lítosti jeho otce nestal, protože druhou jeho velkou láskou bylo divadlo, které začal hrát za studií v mládežnickém souboru Mladá scéna v Hradci Králové. V letech 1952-56 studoval herectví na DAMU u profesora Vejražky. Po sezóně v Mladé Boleslavi (1956-57) byl angažován do činohry Národního divadla. Byl nazýván "hercem básníků", zejména Františka Hrubína, se kterým kamarádil - Jirka (Srpnová neděle), Mirek (Křišťálová noc). S lidským i uměleckým dozráváním se jeho postavy stávaly psychicky komplikovanější jako Leone Glembay (Krleža: Páni Glembayové) a dokonce zvrácené a zločinné jako Arturo Ui (Bertold Brecht. Zadržitelný vzestup Artura Uie). Z dalších rolí je třeba jmenovat Merkucio (William Shakespeare: Romeo a Julie), Fram Rice (John Osborn: Komik), Jarl Skule (Henrik Ibsen: Nápadníci trůnu), Švanda (J.K.Tyl: Strakonický dudák), Bláha (Ladislav Stroupežnický: Naši furianti). V roce 1989 režíroval v Národním divadle hru Jamese Goldmana Lev v zimě, kde si zahrál hlavní roli Jindřicha II. V roce 1990 Luděk Munzar spolu se svou ženou Janou Hlaváčovou opustili Národní divadlo, protože jejich představy o smyslu, poslání a hlavně práci na naší první scéně byly jiné, než nového vedení a začali jezdit s pořadem "S vůní šminek a benzínu" po českých městech, se kterým měli více než 350 vystoupení. Luděk Munzar pak krátký čas podnikal v automobilových službách. Třebaže jako podnikatel neuspěl, do divadla se, k velké škodě diváků, jako herec již nevrátil. V Divadle Na Vinohradech ještě režíroval v roce 2001 hru Christophera Frye Dáma není k pálení a v roce 2004 hru Smíšené pocity - viz článek iŽurnál. Luděk Munzar napsal knihu "...když jsem to slíbil" o slibu daném tatínkovi, že bude pilotem, která vyšla v roce 1998 v nakladatelství HAK. Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem mohl Luďka Munzara režírovat v dabingu, kde byl spíš Luděk Munzar mým učitelem, a pak také při natáčení CD Pohádky o Honzovi a při záznamu představení S vůní šminek a benzínu, které si můžete zakoupit na naší stránce Prodej CD a MC.
Na Jindřichohradecko se Luděk Munzar vracel především do Chlumu u Třeboně, kde natáčel film Srpnová neděle, ale i za svým přítelem básníkem Františkem Hrubínem. A uctíval zde památku Františka Hrubína i po jeho smrti.
Filmografii Luďka Munzara najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.
Ukázka mp3 z CD S vůní šminek a benzínu - Luděk Munzar

Milan Vlachovský - herec

*31.12.1935 Praha, †13.2.2000 Plzeň
Milan Vlachovský byl sice pražským rodákem, ale celé dětství prožil v Kardašově Řečici. Vyučil se strojním zámečníkem, ale už při práci v továrně ztvárnil své první divadelní postavy jako člen milevského amatérského souboru. V letech 1960-62 začala v Beskydském divadle v Novém Jičíně jeho dráha profesionálního herce, která pokračovala v letech 1962-63 v Divadle Julia Fučíka (divadlo mládeže) v Brně a v roce 1964-66 v Divadle pohraniční stráže v Chebu. 2. října 1966 se Milan Vlachovský poprvé představil plzeňskému publiku v roli Rafaela v Bréalových husarech. Za svého působení v činohře Divadla J.K.Tyla v Plzni v letech 1966-92 vytvořil zhruba stovku významných rolí. Byl hercem, pro kterého se hledaly tituly, a s kterým každý režisér rád spolupracoval. V jeho práci převažovaly postavy se složitým nebo tragickým osudem. K nejznámějším rolím patřil Kryštof Kolumbus v Claudelově Knize o Kryštofu Kolumbovi, Jonáš Curry v Nashově Obchodníkovi s deštěm, George ve Steinbeckově hře O myších a lidech, Šťastlivec v Ostrovského lese, Cholstoměr v Tolstého příběhu koně, Danton i Robspiere v Büchnerově Dantonově smrti, Tartuffe ve stejnojmenné Moliérově hře, Hans Christian Andersen v Enquistově hře Ze života žížal, Tatínek ve Steigerwaldově Tatarské pouti, Jevgenij Dorn v Rackovi A.P.Čechova nebo Profesor v Kohoutově Ubohém vrahovi. Milan Vlachovský se snažil každou postavu pochopit v celé její složitosti, v její směšnosti, a posléze předvést divákovi jako vybroušený kámen v té podobě, jakou inscenace vyžadovala. Měl citlivý smysl pro tvar i žánr. Společným jmenovatelem jeho postav byla vitalita, konkrétnost v kresbě charakteru a vybudovaných vztazích i tajemství tušené za nehybným pohledem. Na počátku své herecké kariéry se Milan Vlachovský vzdal Hamleta, na jejím konci role Jiřího v Albeeho hře Kdo se bojí Virginie Woolfové. Odešel uprostřed sezóny v roce 1992 a nevrátil se ani na opakované prosby vedení divadla. Koncem 80. let začal Milan Vlachovský více spolupracovat s Českým rozhlasem v Plzni. Po odchodu z divadla se věnoval pouze rozhlasové práci. Za zmínku stojí minimálně Ondřej Marouiel v dramatizaci románu Alfréda Jaryho Nadsamec či Alex Serafin v dramatizaci románu Vladimíra Párala Milenci a vrazi. Poslední byla postava Vypravěče v dramatizované četbě z prózy Ingmara Bergmana Soukromé rozhovory, jejíž veřejné předpremiéry se již nedožil. Milan Vlachovský se po odchodu z divadla vracel i na místa svého dětství, kam zajížděl na ryby. Filmografii Milana Vlachovského najdete na stránkách Filmová databáze nebo České filmové nebe.

Viktor Vrabec - herec a dabingový režisér

*18.5.1941 Vysoké Mýto
Rodiče Viktora Vrabce se přistěhovali do Jindřichova Hradce po válce, když zde obrželi do správy obchod s textilem. Viktor Vrabec prožil v Jindřichově Hradci celé dětství. Studoval na jindřichohradeckém gymnáziu (mezi jeho spolužáky patřil tehdejší premiant Karel Kaše, dále Zdeněk Žemlička, Pavel Pudil a další), kde také učinil první divadelní krůčky, ale maturoval až ve Vysokém Mýtě, kam se rodiče přestěhovali. Zajímavostí je, že v jeho dětském pokojíku v Kostelní ulici si otevřel restauraci jeho vzdálený příbuzný (dcera Viktora Vrabce se provdala do Jugoslávie a vzala si Trogrliče, příbuzného současného majitele restaurace pana Trogrliče). Viktor Vrabec po ročním studiu pedagogické fakulty a roční elévské práci v divadle v Šumperku vystudoval Janáčkovu Akademii múzických umění v Brně. Po absolvování JAMU nastoupil do Divadla J.K.Tyla v Plzni (1967-79), kde vytvořil řadu velkých rolí. Pak přešel do pražského Divadla S.K.Neumanna, nynějšího Divadla pod Palmovkou (1979-96). Hostoval také v Divadle Na Vinohradech, kde si v roce 1967 zahrál v Čapkově Matce s Olgou Scheinpflugovou Kornela a v Národním divadle, kde si v roce 1976 zahrál Mlynáře v Jiráskově Lucerně. Po roce 1996 se několik let věnoval pouze režii dabingu a v roce 1998 se vrátil do Divadla J.K.Tyla v Plzni rolí Barona Rénarda ve hře Leonida Andrejeva Tenm který dostává políčky. Z největších rolí tohoto období je třeba připomenout zejména role Shakespearovské Vévoda z Buckinghamu (Richard III. - 1999), Polonius (Hamlet - 2001), Hrabě z Glostru (Král Lear - 2004) dále Willy Loman ve hře Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího nebo Manny ve hře Davida Williamsona Urvi to! V roce 1999 stál Viktor Vrabec u vzniku Jindřichohradecké činohry a hrál velké role v inscenacích: Co řekl Ruzante..., Lucerna (2000 - Vrchní), Jindřichohradecká romance (2001 - Ferdinand II. Habsburský a Mikuláš Dačický z Heslova - fotografie), Naši furianti (2002 - Dubský - fotografie), Strakonický dudák (2003 - Matěj - fotografie) a Tvrdohlavá žena (2004 - Zlatohlav - fotografie). Široké veřejnosti se stal známým po ztvárnění jedné z hlavních rolí televizního seriálu Zákony pohybu. Velké role měl ve filmech Psychodráma, Kočky neberem (kromě něj v tomto filmu účinkovala z Jindřichova Hradce ještě stará Waltrovka, která ještě mnoho let vytahovala na letišti do vzduchu plachťáky), Levé křídlo a v posledních letech Byl jednou jeden polda II a Jak ukrást Dagmaru. Filmografii Viktora Vrabce najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.

Antonín Kaška - herec, rozhlasový a dabingový režisér

*7.9.1957 Jindřichův Hradec
V roce 1976 maturoval na Gymnáziu Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci, v roce 1982 absolvoval DAMU v Praze obor herectví. V letech 1982-89 byl členem Západočeského divadla v Chebu, v letech 1989-2012 členem činohry Divadla J.K.Tyla v Plzni. Stál u vzniku soukromého Divadla Pluto v Plzni, v němž hraje dodnes. V roce 1990 začal spolupracovat s Českým rozhlasem Plzeň nejdříve jako hlasatel, postupně jako režisér, moderátor a redaktor. V letech 1994-97, 2012-13 vyráběl dabing jako produkční, úpravce, režisér i herec na klíč nejprve pro televizi Nova a posléze pro televizi Prima. V roce 1994 začal spolupracovat na Nočních prohlídkách hradu a zámku v Jindřichově Hradci, které postupem času i režíroval a produkoval až do roku 2016. Od roku 1999 produkuje na nádvoří Státního hradu a zámku v Jindřichově Hradci Jindřichohradeckou činohru - spojení divadelních amatérů a profesionálů. V roce 2017 se vrátil k rozhlasové práci a začal natáčet audioknihy. Protože při slavnostních příležitostech se Gymnázium V. Nováka chlubilo, kteří slavní byli jejími studenty, ale kromě několika málo zasvěcených o nich skoro nikdo nic nevěděl, rozhodl se vytvořit tyto stránky, které by významné osobnosti jindřichohradecka alespoň trochu přiblížily a jejich hledání se pro něj stalo nádherným dobrodružstvím.
Bližší informace najdete na tomto webu na oficiálních stránkách Antonína Kašky.

Radka Krninská - herečka

*3.1.1980 Jindřichův Hradec
Radka Krninská dcera Raimunda Krninského a neteř akademického sochaře Vladimíra Krninského, je absolventkou pražské konzervatoře, již během studia v roce 1998 začala účinkovat v Divadle Na Fidlovačce v Praze, kde se později stala členkou hereckého souboru. Mezi její nejvýznamnější role patří Lucietta v Goldoniho Poprasku na laguně a Lucy v Havlově Žebrácké opeře. Účinkovala ve filmu Bespojení v produkci FAMU v režii Lenky Wimmerové a v menších rolích v televizních seriálech Redakce, Ordinace v růžové zahradě, Ulici a dalších.
Další informace o Radce Krninské najdete na webu její domovské scény - Divadla Na Fidlovačce v Praze.

Martin Holec - herec

*11.6.1994 Deštná
Martin Holec po vystudování gymnázia Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci vystudoval Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka obor Muzikálové herectví. Se spolužáky účinkoval v ročníkových představeních Broadway plná muzikálů a Chorus Line. V roce 2016 začal účinkovat v Divadle J.K.Tyla v Plzni v muzikálu Zvonokosy a v roce 2018 se stal členem hereckého souboru muzikálu Divadla J.K.Tyla v Plzni. V deseti letech získal první větší roli v televizi, a to v televizních povídkách Trapasy, které režíroval Zdeněk Zelenka. Zde si zahrál s Jiřinou Bohdalovou a Janem Budařem. Od té doby se v televizi mnohokrát objevil (např. pořad Hřiště 7 nebo francouzský televizní film Paní z Izieu), nejčastěji ho však můžeme vidět v různých českých seriálech, jako jsou To nevymyslíš, Ulice, Vyprávěj, největší role měl v seriálu Ordinace v růžové zahradě (Marek Barna) a Modrý kód (Láďa Dusík).
Další informace o Martinu Holcovi najdete na webu jeho domovské scény - Divadla J.K.Tyla v Plzni.

Divadelní dramatici a dramaturgové Jindřichohradecka:

Franz Karl Sannens von Senssenstein - herec vídeňského Dvorního divadla, autor básní, epigramů, bajek a dramat

*1751 Jindřichův Hradec, †8.1.1850 Vídeň
Jeho skutečné jméno je Sanenz von Sensenstein. O jeho dětství a mládí se příliš neví, ale od svých 38 let byl dvorním hercem ve Vídni. Nehrál však žádné velké role, nejčastěji postavy Židů. Psal příležitostné básně, epigramy, satirické bajky. Pokusil se rovněž o dramatickou tvorbu, ale příliš úspěšný v ní nebyl. Nicméně jeho hry je možné si i dnes zdarma stáhnout v Google Play. Pokud čtete v německém švabachu, máte možnost si krásně počíst, třeba drama Johanna I., Neapolská královna nebo Němec a Musulman. 1. května 1814 odešel ve svých 63 letech do důchodu, který si užíval téměř 36 let, neboť zemřel 3 měsíce před svými 100. narozeninami.

Otakar Fencl - dramaturg a překladatel

*22.10.1920 Jarošov nad Nežárkou
Otakar Fencl absolvoval jindřichohradecké gymnázium v roce 1940. Studoval estetiku a filozofii na filosofické fakultě Univerzity Karlovy (titul PhDr. získal v roce 1952). V letech 1947-48 pracoval v kulturněpropagačním oddělení ÚV SČM, v letech 1948-49 byl dramaturgem v barrandovském studiu Československého státního filmu. Od roku 1949 pracoval jako dramaturgv dramaturgickém oddělení Divadelní ústředny tehdejšího ministerstva školství, věd a umění a ministerstva kultury, roku 1950 se stal hlavním dramaturgem tohoto orgánu a ve funkci setrval do roku 1956. Dramaturgem činohry Národního divadla byl v letech 1956-61, kde působil společně s Karlem Krausem. Aktivně se podílel na dramaturgické koncepci těchto pěti sezón. V každé z nich uvedl nejméně jednu původní českou nebo slovenskou hru (František Hrubín: Srpnová neděle 1958, Josef Heyduk: Návrat 1959, Peter Karvaš: Půlnoční mše 1959, František Hrubín: Křišťálová noc 1961) a v české premiéře významná díla soudobé světové dramatiky (John Osborne: Komik 1957, Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího 1959). Od roku 1961, kdy byl společně s Karlem Krausem propuštěn bez vědomí Otomara Krejči z Národního divadla, pracoval Otakar Fencl jako dramaturg v Československé televizi, kde dramaturgoval především inscenace Jiřího Hubače a Jana Otčenáška (Romeo a Julie na konci listopadu). Vedle dramaturgické práce se uplatňoval i jako překladatel z ruštiny (Tolstoj: Živá mrtvola ND 1960) a z němčiny (Friedrich Dürrenmatt: Návštěva staré dámy Divadlo Na Vinohradech 1964). Filmografii Otakara Fencla najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.

Jan Schneider - textař, básník, dramatik a malíř

*30.3.1934 v Písku, †1.12.2014
Jan Schneider vystudoval gymnázium v Táboře. Znám je především jako legenda české textařiny, autor textů k mnoha populárním písním šedesátých let a vítěz celé řady cen na festivalech doma i v zahraničí - Ó, baby, baby (Marta Kubišová, Helena Vondráčková), Rekviem (Eva Pilarová), Don diri don (Waldemar Matuška). Kdekdo dodnes zná slova takových písní, jako je třeba Jéňo, hrej, Hříbě nebo Víc nechtěl by snad ani d´Artagnan. Byl autorem snad prvního českého muzikálu Gentlemani. Po roce 1968 byl nucen emigrovat a místo textům písní a divadelních her se věnoval novinářské práci v Rádiu Svobodná Evropa. Protože nečekal, že se ještě někdy vrátí do Čech, koupil si letní sídlo ve Španělsku, kam pravidelně jezdil a věnoval se tam i malování. Po roce 1989 se vrátil do Čech a opatřil si nejprve byt a posléze i rodinný dům v Třeboni. Když jsem se ho ptal proč a proč bydlí v Třeboni v zimě, řekl, že rád bruslí. Nicméně musím přiznat, že jsem ho na bruslích nikdy neviděl. Jan Schneider těch her samozřejmě napsal mnohem víc. Najdete o něm samostatnou stránku Jan Schneider - textař, básník a dramatik.

Divadelní a filmoví výtvarníci Jindřichohradecka:

Zdenek Seydl - kostýmní a jevištní výtvarník

*29.4.1916 Třeboň, †17.6.1978 Dobřichovice
Zdenek Seydl byl manželem herečky Alexandry Myškové. Už od mala měl štěstí v neštěstí. Když jako dítě přišel o rodiče, vzal si ho do rodiny významný sochař Karel Pokorný. Umělecké prostředí domu Pokorných probudilo v malém Zdenkovi výtvarný talent. Otčím Pokorný jeho talent poznal a  v roce 1929 Zdenek Seydl jako dítě poprvé vystavoval. Z výstavy dětské kresby si odnesl první cenu. Karel Pokorný dobře věděl jaká rizika nese umělecká dráha a proto nechal mladého Zdenka vyučit tiskařskému umění. Již v té době získal Zdenek Seydl dokonalé řemeslné základy práce s knihou. Po vyučení absolvoval jednoroční kurs kreslení na Státní grafické škole a vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kterou absolvoval v roce 1941 ve třídě profesora Kysely. Věnoval se převážně grafické práci (knižní úpravy, plakáty), příležitsotně pracoval v divadle. Své první návrhy vystavoval Zdenek Seydl ve 30. letech v Mánesu na Přehlídce dětských kreseb (kostýmy ke Smetanovým operám). Jeho spolupráce s divadlem nabyla trvalejšího charakteru teprve v 50. letech. V Divadle E.F.Buriana vytvořil kostýmy pro inscenaci Vojny E.F.Buriana (1955) a celou výpravu pro Operu z pouti (1956). Od roku 1957 začala jeho tvorba pro Národní divadlo, i když spolupracoval i s jinými divadly (Divadlo Na Vinohradech, Semafor). Nejčastěji se Zdenek Seydl podílel na výpravě baletních inscenací (Škvor: Doktor Faust, Stravinskij: Petruška a Pták Ohnivák, Martinů: Špalíček) a také oper (Dvořák: Čert a Káča, Pauer: Červená Karkulka). Pro činohru navrhoval většinou pouze kostýmy (Brecht: Matka kuráž a její děti). Kostýmy i scény s jasnou linií a zářícími barevnými plochami stylizoval až do grafické nadsázky. Za soubor kostýmů ke Stravinského baletu Petruška získal na pražském quadriennale 1967 stříbrnou medaili. Zdenek Seydl je však známější ze své tvorby pro děti viz obrázek nebo z ilustrací knih například knih Bohumila Hrabala.
Filmografii hraných filmů Zdenka Seydla najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze. Animované filmy Zdenka Seydla se nám zatím nepodařilo zmapovat.

Jaroslava Pecharová - filmová a divadelní kostýmní výtvarnice

* 1953 Jindřichův Hradec
Maminka Jaroslavy Pecharové byla ředitelkou Mateřské školy v Jindřichově Hradci. Jaroslava Pecharová vystudovala Gymnázium V. Nováka v Jindřichově Hradci a poté textilní návrhářství v Brně. Později pracovala jako návrhářka v textilním průmyslu. Od roku 1975 pracuje ve Filmovém studiu Barrandov a v České televizi. Jaroslava Pecharová vytvořila návrhy kostýmů k filmům Akumulátor 1, Jízda, Válka barev, Jméno kódu Rubín, Král Ubu (za kterého byla nominována na Českého lva za Výtvarný počin roku 1996), Kytice (za kterou byla nominována na Českého lva za Výtvarný počin roku 2000), Powers, Rok ďábla (za kterého byla nominována na Českého lva za Nejlepší kostýmy roku 2002), Krysař, Bolero, Bestiář, Bathory, Máj. V návrzích kostýmů pro divadlo je dobré připomenout Příběhy obyčejného šílenství v režii Petra Zelenky v Dejvickém divadle. Dále tvoří styling pro Lucii Bílou, Ivetu Bartošovou, Ilonu Csákovou, reklamy, klipy, spolupracuje s významnými českými fotografy. Na snímku vidíte Jaroslavu Pecharovou s jejím manželem F.A.Brabcem.
Kompletní filmografii Jaroslavy Pecharové najdete na stránkách České filmové nebe nebo Filmová databáze.

Filmoví režiséři:

Zdeněk Gawlik - filmový režisér

* 21.8.1962 Jindřichův Hradec
Dětství prožil v Lásenici u Jindřichova Hradce a vystudoval gymnázium v Třeboni. Studia na strojní fakultě ČVUT nedokončil, několik let se živil v dělnických profesích, než se mu podařilo dostat se na FAMU. Tu absolvoval v roce 1994 režií povídky Buldoček z povídkového filmu Malostranské humoresky. Jako režisér se věnuje především filmovým dokumentům a dabingu. Spolupracoval jako režisér na televizních cyklech GEN, Deset století architektury, Odjinud (World music v Čechách, na Moravě a ve Slezsku), Mistrovská díla z českých sbírek, České himálajské dobrodružství, Předčasná úmrtí, Příběhy slavných, 13. komnata, včetně té s jihočeskou zpěvačkou Pavlínou Jíšovou. K celovečerním filmům patří jeho film o jihočeském folkovém písničkáři Pavlu Lohonkovi nazvaný Žalman aneb Naslouchám tichu Země (2018). A za zmínku stojí také film Když se řekne Jiří Černý... o váženém hudebním publicistovi (2020). 

Divadelní ředitelé, šéfové a zakladatelé divadel:

Jakub Vojta Slukov se v roce 1902 ujal umělecké správy Lidového divadla Uranie v Holešovicích, ze kterého se snažil vytvořit předměstské divadlo dobré úrovně, a jehož byl ředitelem až do své smrti v roce 1903.
Jaroslav Hurt po odchodu Jaroslava Kvapila převzal vedení činohry Národního divadla v Praze (1919-21). Od roku 1932 byl šéfrežisérem Radiojournalu. Před koncem války se stal Jaroslav Hurt na krátký čas ředitelem Divadla práce, přejmenovaného po roce 1945 na Revoluční scénu (v Komorním divadle). Po jejím zrušení nastoupil v roce 1945 jako umělecký ředitel a šéf činohry v Českých Budějovicích, kde působil do roku 1950.
Josef Mixa byl v letech 1971-73 uměleckým ředitelem Divadla E.F.Buriana.

Matěj Mikšíček - novinář, sběratel lidové tvorby, spisovatel a zakladatel divadla ve Zvolenu

*3.2.1815 Toužín u Dačic, †12.3.1892 Brno
Matěj Mikšíček chodil do školy postupně ve Znojmě, Hradci Králové, Vídni, Litomyšli a Pešti. Peštská studia ho přivedla k činnosti ve prospěch Slováků. Pořádal slovenské divadelní hry a založil divadlo ve Zvolenu. Poznal tam také píseň Hej, Slováci, kterou uvedl pod názvem Hej, Slované na Moravu. Druhý ročník filozofie, započaté v Pešti, studoval v Brně u profesora Františka Matouše Klácela. Znovu se zapojil do organizování divadla (tentokrát společně s redaktorem Janem Ohéralem) a česká představení propagoval mezi studenty. Knižně vydal sedm svazků pohádek a pověstí, mezi nimiž je i velice pěkně zpracovaná pověst o Bílé paní v Jindřichově Hradci. Jeho pověsti znovu vycházejí i po roce 2000.

Podívejte se na naše stránky:
Osobnosti Jindřichohradecka - operní pěvci

Osobnosti Jindřichohradecka - hudba

Zatím jsem do této kategorie zařadil pouze osobnosti, k nimž se dal životopis nebo profil sestavit poměrně snadno. I když Karel Máj je zatím velice děravý.
Další osobnosti jindřichohradecka z oblasti divadla, jakými byli: Karel Hanc (loutkoherec - jeho rodiče byli vynikající jindřichohradečtí ochotníci, kteří například maskovali divadelní společnost Jablonský nebo Jindřichohradeckou operu), mezi scénické výtvarníky nepochybně patří Adolf Born (*12.6.1930 České Velenice) nebo třeba Marie Teinitzerová (*3.7.1879 Čížkov u Pelhřimova, †16.11.1960 Jindřichův Hradec), která ve své gobelinové dílně v Jindřichově Hradci připravila kostým Salome pro Annu Sedláčkovou do Národního divadla a další budu postupně přidávat a doplňovat, ale přivítám, pokud mi někdo o těchto osobnostech zašle další informace, případně fotografie.
Zdeněk Kryzánek se ve svých pamětech zmiňuje o dvou hercích Vacek (těch je spousta, ale v úvahu přicházejí spíše Miloš než Zlatomír) a Jaroslav Rohan (operní pěvec), o nichž zatím nevím vůbec nic - poradí mi někdo?

A co ostatní média - televize a rozhlas?
Milan Fryš (*1959 Stráž nad Nežárkou) byl v první polovině devadesátých let šéfredaktorem programu TV Prima, Petr Erben (*Jindřichův Hradec) byl šéfem výroby Prima TV, do roku 2004 šéfem výroby České televize, v poslední době šéfproducentem seriálu Ulice na TV NOVA a od poloviny dubna 2006 je šéfem výroby TV NOVA, Jiří Janeček (*1956 Jindřichův Hradec) byl mnoho let generálním ředitelem České televize, Michaela Grimmová (*Jindřichův Hradec) byla zase několik let kulturní redaktorkou ČRo1 - Radiožurnálu - foto, Libor Soukup (*1965 Jindřichův Hradec - šéfredaktor Českého rozhlasu České Budějovice), Miloš Hána (* Jindřichův Hradec) je zase člověk, kterému mnoho let procházely rukama všechny české a část zahraničních filmů jako vedoucímu zákaznického servisu Filmových laboratoří Barrandov je v současné době již v důchodu, Zdeněk Štěpán - dabingový režisér (proslavil se zejména režií dabingu seriálu Simpsonovi, za nějž obdržel v roce 2000 zvláštní cenu Františka Filipovského, nebo režií dabingu kultovního seriálu Hvězdná brána SG-1) jezdí pravidelně na chalupu v Číměři.

Herci trávící dovolenou na Jindřichohradecku:

Ilja Racek - herec

*24.6.1930 Praha, †2.8.2018 Praha
V mládí Ilja Racek velice často jezdil do Jindřichova Hradce, kde měl tetu - paní Emrovou, manželku místního lékaře, sestru jeho otce Sávy Racka. A mladého Ilju Racka tehdy velice bavilo loutkové divadlo. Za okupace dělal technika v Říši loutek. Po válce se přihlásil na pražskou konzervatoř, která byla v prvním ročníku přeměněna na DAMU. Studoval u profesorů Peška, Vejražky a Půlpánové. Ještě před absolutoriem odešel do Olomouckého divadla, kde hrál plných deset sezón (1950-60). Poté odešel Ilja Racek do Prahy, kde po šesti letech v Divadle E.F.Buriana se stal roku 1966 členem Divadla Na Vinohradech, jehož členem je dodnes. Jen zcela výjimečně se Ilja Racek objevoval v rolích milovníků. V Divadle E.F.Buriana hrál převážně ve veselohrách někdy až groteskního rázu, na Vinohradech se osvědčil ve velkých dramatických rolích rváčů a bouřliváků, sršatých chlapů, kteří chtějí zbořit nebo alespoň předělat svět, anebo naopak v hlubokých a psychologicky složitých postavách lidí životem zklamaných, nalomených, zakřiknutých, psychicky narušených. Hrál Magnuse Gabriela de la Gardie (August Strindberg: Královna Kristina), doktora (Steibeck - Stehlík: Grandlehárna), Shannona (Tennesse Williams: Noc s leguánem), Ivanova (Čechov), krále (Shakespeare: Hamlet). Hostoval v Divadle Na Zábradlí v Gorkého hře Na dně a ve Viole přednášel pohádky pro dospělé Na dobrou noc nebo verše o lásce a víně (Jan Neruda - Romace o Karlu IV., Jaroslav Seifert - Mělnické empromptu - přestože v té době mu dělali zuby, takže ukrutně šišlal, nadchl mě jeho přednes těchto 2 básní obrovským způsobem a obě básně jsem si nesmírně zamiloval a rozšiřoval je dále). Od doby "živého" vysílání vytvořil dlouhou řadu postav v televizních inscenacích, filmech a seriálech: Princezna Pampeliška, Zapomenutý čert, Hříšní lidé města

DOPORUČUJEME NA
www.akaska.cz a www.antonin-kaska.cz

www.elektricke-ohradniky.cz, www.zemedelske-potreby.cz, chovatelské potřeby, lesnické potřeby, zahradnické potřeby, jezdecké potřeby
Antonín Kaška - herec, moderátor, Cyrano de Bergerac, pořady pro školy, Memento, divadelní představení, Andrea Černá, pohádky, divadelní hry, prodej CD a MC, prodej DVD a VHS, vánoční dárky, dárky k narozeninám, hodinky, parfémy, dabing filmů, reklama, výroba reklamních spotů, casting, jazykolamy, Jindřichohradecké kulturní léto, pověsti, hudební skladatelé, herci, operní pěvci, jindřichohradecká činohra, noční prohlídky Jindřichův Hradec, Bílá paní, ubytování Jindřichův Hradec, Já zvoním! zdarma, zvuky mp3, sms tóny, budíky, hokej, fotbal, sport, hantec, reálné melodie na mobil, hlášky Antonína Kašky, hlášky Líbím se Ti?, Mikuláš, Vánoce a koledy, vánoční přání, novoroční přání, Valentýn, Velikonoce, přání k svátku, blahopřání k narozeninám, blahopřání k promoci, přání k svátku čarodějnic, svatební přání, přání k svátku matek, blahopřání k narození miminka, zamilovaná přáníčka, znamení, Hodíme se k sobě?, zamilované obrázky, auta a motorky na mobil, sudoku, šachy, karty - superhry na mobil, Chcete být milionářem?, sci-fi mobil, horor mobil, dovolená léto 2011 na mobil, psi na mobil, kočky na mobil, koně na mobil, draci na mobil, ryby, akvária na mobil, piráti z Karibiku na mobil, kancelář na mobil, krávy na mobil, falešní sobi na mobil, vyhledavače, výdělek pro webmastery, page rank, výměna odkazů, slovenské hlášky a zvonenia, blahoželania k narodeninám, želanie k meninám, vianočné priania, weisse frau, white lady, poslat SMS zdarma, Bob a Bobek, Rákosníček, Mrazík, princezny, prodej zájezdů, prodej
flash hry online, vánoční hry, logické hry, Garfield, Happy Tree Friends, Worms, StarWars, bojové hry, stolní hry, karetní hry, flash videa, Simpsonovi, Mario, střílečky, sportovní hry, velikonoční hry, zamilované hry, mahjong, Sonic, oddechovky, závodní hry, South Park, Rayman, koňské hry, skákačky, postřehové hry, puzzle, Tom a Jerry, Harry Potter
koňské potřeby, chovatelské potřeby pro dobytek, chovatelské potřeby pro ovce, lizy pro ovce, chovatelské potřeby pro prasata, chovatelské potřeby pro psy, chovatelské potřeby pro králíky, králíkárny, chovatelské potřeby pro drůbež, kurníky, líhně
noční prohlídky, zvuky a hlášky, SMS melodie, teen buzz, java hry, přání a blahopřání, Vánoce, hry online, worms games, mario games, easter games, mahjong games, horse racing games, logic games, Garfield games, Simpsons games, Christmas games, výměna odkazů, výdělek na internetu
pasti, myši, krysy, sklopce na kuny, odpuzovače myší