Ladislav Stroupežnický

NAŠI FURIANTI

Jindřichohradecká činohra 2002

Osoby a obsazení:

FILIP DUBSKÝ, starosta
Viktor Vrabec j.h.
MARIE DUBSKÁ, jeho žena Hana Liškařová
VÁCLAV, jeho syn Miloslav Krejsa j.h.
PETR DUBSKÝ, Filipův otec, výměnkář Luboš Lepič
JAKUB BUŠEK, první radní Pavel Prudil
FRANTIŠKA BUŠKOVÁ, jeho žena Květa Máchová
VERUNKA, jejich dcera Kateřina Lišková
MARTIN, jejich syn Lukáš Kaška
MATĚJ ŠUMBAL, radní Bohumil Čížek
MARIE, jeho žena Lenka Harudová
PAVEL KOŽENÝ, radní Antonín Kaška j.h.
KAŠPAR ŠMEJKAL, radní Martin Chmelař j.h.
KAREL KUDRLIČKA, učitel a obecní písař Miroslav Šťastný
VALENTIN BLÁHA, vysloužilý voják Vlastimil Hanuš
JOSEF HABRŠPERK, švec Václav Staněk
MARKÝTKA Hana Šotová
MAREK, majitel hospody Josef Nechutný j.h.
ZÁVODČÍ četníků z města Václav Krátký
VOJTA, čeledín u Dubského Karel Oupor
První muzikant Antonín Vítek
FRANTIŠEK FIALA, krejčí Josef Smrčka
TEREZKA, jeho žena Ladislava Ratajová
KRISTINA, 17-ti letá Andrea Černá j.h.
ANIČKA, 15-ti letá Alena Gregorová
PEPIČKA, 13-ti letá Klára Kostková
LIDUŠKA, 11-ti letá Veronika Šebková
MANČA, 9-ti letá Bohdanka Křiklánová
FRANTIŠKA, 7-mi letá Adélka Ratajová
FILÍPEK, 5-ti letý Vlastimil Hanuš ml.
LID Baráčnická obec a další
Kapela
Orchestr Antonína Vítka
Režie: Josef Nechutný

4. premiéra Jindřichohradecké činohry 5. července 2002

Text divadelní hry: Ladislav Stroupežnický - Naši furianti najdete zde

Tento text užívejte pouze v případě, že si ho chcete přečíst. Pokud chcete hru Naši furianti autora Ladislava Stroupežnického inscenovat, vyžádejte si od DILIA dramaturgickou úpravu Miroslava Macháčka, která je očištěna od přílišných Stroupežnického archaismů a příjemně zkrácena.

Obsah divadelní hry: Ladislav Stroupežnický Naši Furianti:

Konflikt Stroupežnického hry Naši furianti je prostý. Vysloužilec Bláha po dvanácti letech vojenské služby žádá honického starostu Dubského o místo ponocného. Ten mu i se svou ženou přeje. Ale ročních 130 zlatých by se hodilo i krejčímu Fialovi. Jak ve dne šít a v noci hlídat sice neví, ale ohání se při podávání žádosti svými sedmi dětmi. Při sporech často nejde o věc, ale o osobní zájmy. Hlavní vliv mají dva sedláci, Dubský (starosta) a Bušek (první radní). Ti jsou však právě vůči sobě v nevůli díky sporu o věno pro syna Václava a dceru Verunku, kteří se mají rádi a chtějí se brát. A Dubského navíc mrzí, že Bušek pytlačí. Je jisté, že obci by svobodný voják prospěl víc, ale Bušek nemůže Bláhovi odpustit, že si spolu s kamarádem ševcem Habršperkem, zakládají na svém rozhledu. Oba zamlada poznali svět a sedláky, z nichž "žánej nepřišel dál než do Strakonic", mají za nevzdělance. Bušek tedy přeje Fialovi. Celý spor se odehrává během pouti v Honicích při oslavě v hospodě, kde se všichni furianti trumfují.
Vychytralý krejčík si troufá. Bláhu pomluví ženě radního Šumbala, že muže obehrál v kartách. Navede dceru Kristýnu, která napíše a vyvěsí na kapličku paličský list: "Jestli nezvolí hromada za ponocnýho Bláhu, na ves sedne ze čtyř stran červenej kohout ..." Průhledná intrika sice na čas uškodí Bláhovi. Ale když jde do tuhého, dokáže vtipný Habršperk, že byl výhružný list psán Kristýninou rukou (tím, že si od ní vyprosí text písničky). Věc pak vezme rázně do rukou selka Dubská. Přiměje Fialu k doznání a radní se konečně rozhodnou pro Bláhu. Bušek si mezitím odskočí upytlačit zajíce. A protože mu Bláha řekl, že je nevzdělanec, postaví se proti usnesení ostatních radních. Dojde k hádce, kterou přeruší četník, jenž přichází vyšetřit, kdo u panského lesa střílel na zajíce. Bere si za svědka Habršperka, kterého viděl, že byl zrovna pytlákovi blíž, ať poví, kdo to pytlačil. Švec svou odpovědí napíná četníka i prvního radního, až Bušek musí s pravdou ven, že se dal od taškáře Fialy napálit a musí souhlasit se svatbou Verunky a Václava. A tak i Habršperk, pasoucí se na sedlákově strachu, dotyčného sedláka "nepozná". Komedii osvěžuje lidový dialog s prvky nářečí a situační humor.

Ladislav Stroupežnický - životopis

Narodil se 6.ledna 1850 v rodině správce panství v Cerhonicích. Od mládí měl velmi povýšené chování a pro neshody s učiteli i spolužáky a také pro špatný prospěch musel odejít ze studií v Písku. Pracoval pak u otce na zámku. 11. srpna 1867 v noci při číhané omylem vystřelil po hajném. V náhlém pominutí smyslů pak obrátil hlaveň pušky proti sobě a stiskl spoušť. Rána mu způsobila těžké zranění, utrhla mu spodní čelist a nos, ale nezabila ho. Rok strávil v nemocnici, nemohl mluvit, než mu udělali plastiku a v této době si počal doplňovat své kusé vzdělání a pokoušel se o literární práci. Ladislav Stroupežnický začínal s drobnými povídkami – humoreskami, které ho proslavily a on, opojen úspěchem, odešel do Prahy, kde se živil nuzně jako magistrátní písař. Především však psal a pokoušel se i o drama.
Když se počalo budovat Národní divadlo, stal se Ladislav Stroupežnický jeho prvním dramaturgem. Svou práci vykonával poctivě a velmi horlivě, vysloužil si řadu nepřátel, ale jeho přísnost vůči dramatikům přinesla ovoce v produkci kvalitní dramatické literatury. Sám Ladislav Stroupežnický proslul první českou realistickou hrou "Naši furianti", která se odehrává v rodných Cerhonicích (Honicích). Hraje se dodnes, stejně jako "Zvíkovský rarášek", „Paní mincmistrová“ (podle hry vznikl film „Cech panen kutnohorských“), „Václav Hrobčický z Hrobčic“ či „Pan Měsíček obchodník“.
V roce 1890 se Ladislav Stroupežnický oženil, ale po již dvou letech, uštván prací a denunciacemi, podlehl těžké nemoci. Bylo to 11. srpna 1892, na den přesně po pětadvaceti letech, co si způsobil zranění, které ho provázelo po celý život. Ladislav Stroupežnický je pochován na Olšanských hřbitovech v Praze.

Co Čech - to furiant...

Naši furianti, jimž dal autor podtitul obraz ze života v české vesnici, vznikly více než před sto lety, v roce 1887, v době, kdy byl Ladislav Stroupežnický dramaturgem Národního divadla. Většina publika i kritiky byla tehdy Furianty velmi pobouřena. Realistické a pravdivé vykreslení vztahů mezi lidmi na vesnici příliš narušovalo jejich představu o idylickém a spořádaném životě venkovských lidí. Tehdejší publikum „Furianty“ nepřijalo, ale přesto Stroupežnického hra přežila dodnes a stala se pevnou součástí repertoáru našich divadel.
Proč asi? Proč se dodnes k Našim furiantům znovu a znovu vrací každá divadelní generace? Jistě ne proto, aby pro ponaučení publika realisticky vykreslila obraz života v české vesnici před sto lety…
Naši furianti jsou na první pohled komickým příběhem sporu o udělení ponocenství, který se přes všechny peripetie nakonec přeci jen skončí šťastně. Přečteme-li si však Naše furianty pozorněji, pochopíme, že přes tuto základní dějovou linii sporů a hádek o ponocenský úřad vypovídá Stroupežnického hra především o mezilidských vztazích. Není podstatné, že způsob života na české vesnici se za sto let k nepoznání změnil, podstatné je, že se nijak nezměnila lidská povaha, ono pověstné furiantství – vzteklost, nadutost, pýcha, prestižní trvání si na svém a neochota domluvit se. Vlastnosti, které mezi sebou najdeme dodnes, a nejen na vesnici. Neptáme se snad i dnes, co je a co není pravda? Kdo je a kdo není čestný? Komu můžeme důvěřovat a komu ne?
Proto se vracíme – a právě dnes – ke Stroupežnického Našim furiantům. Pro tu snahu humorně a laskavě se podívat i tak trochu na sebe.

O divadelních hrách J.K.Tyla Tvrdohlavá žena a Strakonický dudák
O divadelní hře Aloise Jiráska Lucerna