Zdeněk Kryzánek

Paměti neposlušného herce

herecké i jindřichohradecké vzpomínky herce Zdeňka Kryzánka

CESTOU PO ÚHORU

Zdeněk Kryzánek - Pověsti z Jindřichova Hradce - Dělení růží, Kňour, Bílá paní - audiokniha čte Antonín Kaška délka audioknihy 1 hodina 32 minut, prvních 5 minut na Audiotéce ke stažení zdarma Vydalo vydavatelství AVIK říjen 2020 CENA audioknihy: 199,- Kč na Audiotéka

Genesis

     Pozdní říjnová noční vichřice rvala šindele se střechy jindřichohradecké vajgarské bašty a pročesávala své neviditelné vlasy staletými haluzemi obrovských topolů, které nad ní převzdorovaly věky a vzdorují tam dosud. Měsíc s trochu nakloněnou posměšnou tváří shlížel neúčastně na zčeřenou šeď bouřlivého Vajgara, na suverénně a sotva znatelně se pohybující větve mohutných topolů, dorostlé do síly statných stromů, stejně tak jako na celou baštu, v jejíchž oknech hřálo světlo.
     Chystal jsem se přijít na svět.
     Dědeček baštýř, snad sukovitější než ty majestátné topoly, sakroval v kuchyni. Sednice totiž dnes patřila, jak už to v takových případech bývá, výhradně ženským, které se při takových příležitostech navzájem pletou do cesty, překážejí všude, kde to jen je možné a pokud jim ještě zbývá čas, utěšují rodičku tou měrou, že je chuděra blízka úplnému duševnímu rozpadu.
     Maminčini tři bratři, Franta, Honza a Karel byli pro svou nezletilost na tuto noc vykázáni do světničky k čeledínovi Ondřejovi, aby jim tam k veliké jejich libosti pískal na okarínu a vyprávěl tklivé podtatranské pohádky. Vymýšlel si je, holomek, a vždycky končily nějakou lumpárnou.
     Tatínek v plné mužné síle čtyřiadvaceti jar, v té chvíli podoben dýmajícímu dreadnoughtu, křižoval v síni jako v nějaké rejdě; kouřil jednu cigaretu za druhou a manévroval s rukama složenýma za zády od majáku k majáku, přesněji řečeno od špajzalmárky k máselnici a zase zpět.
     V sednici kolem manželských postelí, podobných pevnosti, navzájem se motající ženské diskrétně huhlaly. Jejich centrum securitatis tehdy zaujala obstetrix čili zkoušená porodní bába či paní Marie Grossová. Tato dáma zanedlouho rozehnala hlučící kolektiv bab do kuchyně k veliké radosti sakrujícího dědečka, který raději prchl navzdory bouřlivé vichřici na zahradu za humna; později kdykoliv jsem se setkal s králem Learem, vždycky jsem si na tu chvíli vzpomněl.
     V kuchyni se tedy uvelebily tři sudičky, bez jejichž existence by snad neobstál ani jeden porod onačejší osobnosti: děvečka Handa, která jako na potvoru se ne a ne vdát, ač jí čeledín Ondřej kladl různé rafinované nástrahy. Druhá paní Machálková, kdysi maminčina chůva, jež se stala k nevelkému potěšení sukovitého dědečka téměř rodinným inventářem a posléze paní Jirgalová, blíže neidentifikovaná osoba, ochomítající se v rodině vždycky v té chvíli, kdy o ní bylo nejméně co stát: nikdy vlastně nepřišla, přesněji řečeno, vždycky kdesevzalatusevzala. Mluvila dost, a vesměs pythicky: následnou větou vždy beze zbytku vyvrátila větu předchozí, což se ve filosofii stává velmi zhusta a v politice se to dokonce považuje za státnickou moudrost.
     Náhlý poryv větru zacloumal prudce okenicemi a vrhl utržený šindel na psí boudu, v níž zalezlý Lux poděšeně zavyl.
     V témž okamžiku jsem se narodil, provázen svou vlastní kantátou, pozoruhodnou pro neobyčejnou zvučnost orgánu, který se mi v životě tolikrát nevyplatil. Při této příležitosti se dala slyšet pythická paní Jirgalová pronesenou poznámkou: „Pámbů požehnej a jen aby to dítě jako ta noc nebylo do větru. Ale noc se vyjasní a kluk se jednou vyřve.“ Čaroděj Merlin se prý narodil za vichřice, různí běsové za větrných smrští, Mefistofeles v tornádu a já se narodil podobně; ale kariéry ani jednoho z nich jsem bohužel nedosáhl. To mi později dodalo odvahy, abych si z prognostik paní Jirgalové, pochopitelně nepříznivých, nic nedělal; i když se pak, jako na potvoru, naplňovaly do písmene jedna za druhou.
     Ke slavným křtinám bylo pozváno mnoho onačejších osobností. Konaly se s veškerou okázalostí po nedělní velké mši, a protože po jejich skončení náhlý mrazík zledovatěl umoklou silnici, měli hosté nesnadnější cestu zpět než by se předpokládalo, tím spíše, že na baště bylo samozřejmě vždy něco na profylaxi průdušek a hltanu.
     Mezi čelnými hosty je nutno jmenovat pana kaplana, který mi osolil jazyk (což paní Jirgalová samozřejmě už v kostele pohotově konstatovala) a srdnatě poléval hlavu studenou vodou, (to mi v mém pozdějším životě měl dělat častěji, by řekla paní Jirgalová); tyto náboženské úkony jsem se vzpurností sobě vlastní nehodlal snášet a proto neproběhly, jak by se konečně dalo předpokládat, ve velebném tichu. Nicméně ani živá kronika tří přítomných sudiček nezaznamenala jiné rušivé elementy ani situace, na rozdíl od zlomyslného katolického kronikáře Žídka vulgo Paulirina, který kdysi napsal o křtu samého krále Václava IV., že prý při obřadu v Norimberku pokálel křtitelnici a při korunovaci na pražském Hradě o dva roky později svůj čin za velikého pláče nad oltářem opakoval.
     Pan kaplan usedl za stůl na čestné místo. Byla to osobnost naší babičkou, maminkou i osazenstvem bašty velice uctívaná, dokud nevystoupil z církve a neoženil se s nějakou slečnou z mariánské kongregace, která chodila drhnout kostelní a později taky farní schody.
     Pan kaplan požehnal tabuli velikým křížem. Pak se všichni tiše pomodlili a pustili se do toho. Mnoho to asi nepomohlo, neboť v útrobách několika dědečkových kamarádů se usadil ďábel a oni museli na baště ho vymítat i příští den hořkým kafem s citronem. Kromě domácích usedli za stůl pozvaní tatínkovi spolužáci: doktor Jaroslav Šetka, který právě dodělal práva a hrál na housle, což mu později na stará kolena vydatně pomáhalo k jeho penzi; novopečený doktor Groulík, který se podávaným občerstvením navzdory zmíněnému požehnání občerstvil vbrzku až do toporného stavu; pak učitel Weigert a spoluvoják Richter, kteří přinesli též svoje hudební nástroje a zdestruovali jimi nervový systém všech účastníků až k nejvýš dosažitelné hranici.
     Dědeček Petzl nebyl žádný rozhaza, ale stůl zásobil bohatě. Vydatně mu v tom vypomohla jeho funkce Černínského baštýře. Měl stále pohotově sud s naloženými úhoři, které si opatřoval v haltýři pod vodopádem přímo v zámecké zahradě. Míval ho přikrytý masivním prkenným deklem, na nějž navršil prázdné pytle od ovsa. Jednou je při náhlé přátelské návštěvě exelencpána Eugena babička neprozřetelně zapomněla přikrýt a celá baštýřská rodina aspoň měsíc po návštěvě trnula o existenci. Naštěstí z toho nic nebylo. Exelencpán ani nemukl, neboť úhoře buďto nejedl anebo si uvědomoval, že poddaní, kteří nekradou, nestojí za nic.
     Pivo mu obstaral hraběcí pivovar. Děda totiž denně mastíval v hospodě u Mirovských maryjáš s hraběcím podstarším v pivovaře, se starým Školaudym a jeho návštěvy ve varně pivovaru byly velice časté. Samozřejmě, že nezůstávalo jen u karet; ve sladovně se koštovalo, co se právě uvařilo a o nějaký ten soudek navíc namíň nebyl nikdy ve výrobě ani při konzumaci spor. Nakonec uvažme, že oba Černínští poddaní byli odchovanci starého Rakouskouherska, takže se svorně doplňovali podle slov staré císařské hymny: když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří. Tentokráte se podařilo dokonale, aniž si kdo z nich na starou hymnu vzdechl a exelencpán to ani nepocítil.
     Takže se slavilo opulentně. Můj strýc Franta mi vyprávěl, že to táhli tak důkladně, že ani čeledín Ondřej jim v ten čas nebyl schopen vyprávět tklivé podtatranské pohádky a když hvízdal své mystérie, upadl na svou okarínu.
     Babička na to konto kromě jiné neduživé havěti podřízla dvě krůty, které se zhltly na posezení. Tento čin jí dědeček ještě dlouho potom vyčítal, neboť krůty nebyly Černínské.
     Po této spoušti pronesla stříbrná vědma Jirgalová opět nějakou neuctivou věštbu, kterou raději necituji, aby nebyla s příštím děním zbytečně uváděna v souvislost. Tak to všechno začalo.
     Jen ty staleté topoly vzdorují nad vajgarskou baštou a ta nyní plní funkci nějakého soukromého rekreačního asylu. Místo voňavého bělidla se v souladu s dobou stydí různé chaty, chatrče, bungalovy, kurníky přebudované v obývací prostory a naopak; králíkárny, holubníky a jiné hospodářské objekty, sloužící k doplnění jídelníčku občanů jindřichohradeckých v dobách přechodného nedostatku masa. Místo babičky ve fěrtochu, děvečky Handy a mé mladé ztepilé maminky, jíž tehdy dospělá mužská polovina c. a k. gymnasia nazývala „pulchra filia piscinarii“, se dnes povalují na flosech, dekách, gumových polštářích i v trávě slečny, jejichž plavečky by kvantem materiálu sotva stačily na cudný úbor maminčiny panenky, nebo dámy solidního věku, jejichž plavky svým materiálem jakž takž generální linií udržují do všech směrů se rozbíhající baroko. Zkrátka, ta stará, milovaná jihočeská vajgarská bašta se definitivně odburanizovala a nabyla tvářnosti stařenky, která dávno odložila šněrovačku a navlékla si mini. Teď jí to nesluší, je to nevkusné, necitlivé, ale zaplať pámbu za to: všechny reminiscence jsou ty tam. Slaďounký alt pana Neckáře, jehož hlas se line z magnetofonu jako když másla ukrajuje, nikdy v mé duši nepřehluší jadrné českoněmecké sakrování mého dědečka. Už nikdy neuvidím ty kytky na bělidle a neuvidí je nikdo z nás. Ale já jsem ten poslední, který je tam pamatuje a až je přestanu pamatovat, bude se příští generace domnívat, že tam byl ten svinčík odjakživa.
     Tak tedy sbohem, rodný dome, sbohem moje první lásko, na níž s přídechem slastného smutku vzpomínáme až do své poslední hodiny. Musíme kousek dál.
     Dětství jsem si vybudoval na základě filosofie stoické. Byl jsem děckem vyrovnaným, i trhání mléčných stoliček, které se zrovna nevyvíjely podle stomatologických norem jsem snášel se stoickým klidem Mucia Scaevoly. Tehdy ovšem injekce neexistovaly a navíc MUDr. Jirsa, jak mi potvrdí moji staří jindřichohradečtí vrstevníci, byl zápasník a položil v cirkusech a arénách onačejší kapacity na lopatky.
     Ve škole jsem kupodivu prospíval a všichni mi pokrytecky tvrdili, že budu pravděpodobně velice schopným poštmistrem. Nikdy jsem v mládí nepropadl žádným vášním, hrál jsem jen domino a nikoliv špačka, takže jsem první okno rozbil až v padesáti létech, a to nikoliv špačkem, nýbrž troubami od kamen, které jsem se pokoušel nasadit, když pan doktor Koubek z hydrometeorologického ústavu předpovídal v televizi krutou zimu. Skoro jako ta paní Jirgalová, někdy přesně, jindy ne.
     Tehdy jsem byl ještě nadán bystrým úsudkem, na současné poměry poměrně dost kritickým, což se mi později rovněž mnohokráte nevyplatilo.
     Tak například si vzpomínám na okamžik, kdy mne jednou v neděli odpoledne vzala druhá moje babička do loutkového divadla. A teď by už vlastně mohla vzniknout essay k věci, totiž o mém profesionálním divadelním postřehu, avšak záměrně tak neučiním, neboť zejména v této spojitosti takové úvahy by mohly vést k neshodám s mými kolegy.
     Loutkové divadlo Národní jednoty pošumavské byl areál, v němž pěnící se trigy, řízené dřevěnou Thalií vyváděly své. Ale nebylo bez kouzla: Napětí, vzrůstající šum i hluk hlediště při každém zaklinkání zvonečku upletl lano dychtivé soustředěnosti, propukající spontánně přímo v běsnivý křik a dupot, když čarodějnice hrozila kyjem za kašpárkovými zády a ten ne a ne se obrátit. Konečně, nemohl pořádně reagovat, neboť byl prakticky dřevo; potud se dodnes na divadle mnoho nezměnilo; mne však dopalovalo, že mluví stejně jako král nebo černokněžník nebo jako principál pan Picka, který zase naopak na ulici mluvil zrovna jako král, černokněžník nebo Kašpárek, jenže ne tak vysokým hlasem.
      Avšak pimprlové inscenace různých dramat a piéc interpretovaných dřevěnými protagony v důvěrné spolupráci s panem Pickou pobuřovaly mou mysl. Nešlo mi nikterak do hlavy, proč loutky po jevišti poskakují sounož jako vrabci, nebo proč tak často zdvíhají ruku i nohu současně; to jsem v životě u nikoho neviděl kromě jednoho řečníka strany živnostenské při jakési obuvnické manifestaci, když nadával na pana Baťu. Rovněž tak představy luzných pohádkových princezen s vlečkami a neustále padající korunkou do čela (dál to nešlo, měly v hlavě drát), mi spíše připomínaly utěrky smýčící jeviště; pan Picka je pojednal s takovou grácií, že slovo princezna mi ještě dlouho připomínalo velice podezřelý pojem, zvláště pak po jedné příhodě, kterou k osvětlení připomínám.
     Jednoho mrazivého lednového jitra mne totiž babička vedla do školky kolem dancingu u „Zlaté husy“ a tam jsem podobné bytosti spatřil poprvé. Kavárna u „Zlaté husy“ byl druhdy velice seriózní podnik, kde kdysi na své cestě do Brixenu doprovázen Dederou nocoval i Havlíček; protože se časy mění, lokál pronajal pan Uchytil a zařídil si tam dancing, který byl městské radě solí v očích, studenti a vojáci tam nesměli a oficíři tam chodili zásadně v civilu. A odtud do toho mrazivého jitra v půl osmé vypadly takové princezny tři. Trávily tam nade vší pochybnost nějakou maškarní merendu, při níž obraly o ně se ucházející prince do pětníku a nyní se vracely do svých rezidencí. Jedna z nich měla také papírovou korunku až na nose, pořád si ji postrkovala do týla a když nás spatřila, zablekotala: „Jéje, to je hezkej chlapeček, ten je eště nevinnej, ale počkejte za třináct let!“ Babička tehdy zanedbala dvorskou etiketu a princezně tak hrozně vynadala, až jsem se začal babičky bát; celou další cestou ji pak blahoslavila takovými epithety, která se snad nepoužívala ani při pálení čarodějnic a kterým jsem v ten čas naprosto nerozuměl. Takže jsem vlastně odedávna měl na princezny názor tak trochu lila.
     Paní Jirgalovou jsme tehdy nepotkali.
     Podobné to bylo s princi, kteří mi zase připomínali pana radu Ottu od dráhy, protože měli také takové basedové oči a kroutili zadnicí, jen místo deštníku měli meče.
     Za všemi těmi fígly jsem ovšem vždycky bezpečně identifikoval pana Picku, kterého jsme potkávali každou neděli odpoledne na procházce, a který si ve svém černém širáku a s deštníkem vykračoval jako nějaký poslanec, jenž právě porazil v parlamentě opozici.
     Tatínek se s panem Pickou, který byl ovšem o mnoho let starší, znal ze Sokola. Vždycky ho zdravil „Nazdar, bratře!“ a bratr Picka mu odpověděl taky „Nazdar, bratře“, takže mi připadal, jako že hraje „Jan za chrta dán“. A jednou se zastavil, sklonil se nade mnou, vzal mě za bradičku a na moje „Dobrý den“ úsměvně odpověděl: „Nazdar, nazdar, nazdáreček“. Nevím proč, ale nepochybně nějakou zatracenou asociací představ jsem spontánně vyhrkl: „Zdraví vás váš Kašpáreček“.
     Pan Picka polkl, až mu ohryzek poskočil, tátovi se zatmělo před očima, pak se pan Picka rozchechtal, táta z povinnosti taky, ale bylo to jako když pilou řeže; a když jsme zašli za roh pošty, dal mi z každé strany takový pohlavek, že jsem každým okem viděl Halleyovu kometu a povídal: „To máš za to, ty kluku hubatá, že si děláš bžundu ze starých lidí!“ Vyšli jsme zase zpoza rohu pošty, abychom pokračovali v dopolední procházce. Měl jsem pochopitelně tváře jako maliny a tu, najednou, kdesevzalatusevazala paní Jirgalová s parapletem á la Kecal z Prodané a s kloboukem jako Pantheon, chytla mne (pochopitelně) za bradičku a pravila: „A jéje, Zdeneček, a jaký má pěkný červený tvářičky, jako malovaný.“ Bábě jsem na to řekl: „Pochválen pán Ježíš Kristus“, protože byla členkou kongregace, ale v duchu jsem ji posílal do prostor, které s mariánskou kongregací neměly a nemají naprosto nic společného.
      Celkem tedy vzato, loutkové divadlo mne nijak nenadchlo. Všichni herci hráli s kamennou tváří bez špetky talentu, s vyboulenýma očima, cukali sebou skoro jako kdejaký zasloužilý umělec, který si svou zasloužilost zaslouženě vysloužil a režim mu za to poklepal na rameno. Myslím si, že by k této deformaci nemuselo dojít, kdyby i oni, co děcka školou nepovinná, občas také navštívili pimprlové divadlo.
     Na divadlo jsem, zdálo se, definitivně zanevřel, což si můj táta vyložil jako vynikající pedagogický úspěch.
     S divadlem jsem se setkal znovu až po letech, ve škole a kupodivu za to mohou hodiny zpěvu. Náš učitel zpěvu nás totiž za hodinu naučil trojhlasně zpívat „Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne, kde ty naše hory jsou zasnoubeny s oblohou“, což dnes i zasloužilý pionýr těžko dokáže; jindy jsme, kdo jsme se na co učili (vesměs na housle) musili přinést nástroje do školy a hráli jsme - nu, Kubelík z nikoho z nás nevyrostl a tuším, že to i panu učiteli pan ředitel Zelenka pro tu atonálnost zarazil - ale vzpomíná se rádo i na tu kakofonii, kdoví jaký duševní pochod vyprovokovala. Tak tenhle pan učitel zpěvu Augustin Blažek se rozhodl s námi nacvičit dětské divadlo, nazvané Pohádka o české duši. Historie nastudování byla velice pohnutá. Dámské role hráli kluci z měšťanky, centrální roli babičky jakýsi žák Háček. Ten byl pověřen donést panu učiteli Blažkovi ze školy domů kaktusy, ale protagon se cestou jen tak mimochodem zdržel u nějaké rvačky, odložil kaktusy na chodník a pustil se srdnatě do boje; bitva skončila jeho vítězstvím a úplnou devastací kaktusů, což mu vyneslo exekuci panem učitelem s jemu vrozenou důkladností provedenou odnětím role babičky, kterou převzal s nevšední ochotou žák, tuším Bicek. Ve jménu se možná mýlím, nikoliv v uměleckém kriteriu: byla to vzorová babička, ztělesnění divadelního postrachu, kterou jsem nikdy tak citlivě interpretovanou ani u velkých umělkyň nezažil; v třetím dějství mu praskla guma u trenýrek, babička o tuto kuriosní vlečku zakopla, upadla, takže pana učitele z toho div neranila mrtvice. Hrálo se dál. Hrálo se to třikrát a s úspěchem.
     Dívám se dnes, kdy myslím na ty krásné doby, na starou fotografii, nikoliv bez posmutnělého úsměvu: kolik z těchto lidí se stalo umělci? U divadla jsme tři: členka ND Prchlíková - Kamenická, jíž jsem, nevím proč, říkal Davidka, pozdější můj veliký přítel, člen ND Karel Berman, a já. Stojíme na té fotografii oba vedla sebe; osud v podobě fotografa pana Bezděky nás tam bezděčně postavil a později jsme mnoho společného spolu prožili. Ve velké studentské radosti, pak on v tragickém utrpení. Ale ty vzpomínky ponechám jemu. Po pětačtyřiceti létech, když jsme spolu seděli v Jindřichohradeckém rondelu na koncertu Zuzany Růžičkové, jsme si na to oba vzpomněli, moc jsme se nasmáli, ale ten nevázaný studentský řehot už to nebyl.
     Tohle divadlo, tak právě tohle dětské divadlo, to mne začalo burcovat, probouzet, divte se, do sladkého snu. Dřevěné šatny Střelnice, zvláštní, strašně omamná vůně líčidel starého pana Máje, přepestrost kostýmů a ono nevylíčitelné - tehdy jsem ještě nevěděl, že se tomu říká - fluidum. Dřív se tomu říkalo had z ráje. A ten starý pan Máj - ten stál jako podivný osud nade mnou, bděl později nad mými prvními, nejprvnějšími krůčky a byl mým starým přítelem až do mého profesionálního (nikoliv veřejného) uznání a já jeho až do jeho smrti. Dnes leží tento hrdý člověk na krásném jindřichohradeckém hřbitově a nad jeho rovem je nazlacen prostý nápis: Karel Máj, český herec.
     Do Hradce se přistěhoval asi ve dvacátém sedmém roce; kde původně bydlil, nevím. Později si za své úspory postavil domeček na staré cestě k nádraží a zařídil si tam půjčovnu krojů. V Hradci žil ze skromného příjmu, který mu poskytovali ochotníci. Celý život dřel; František Smolík, když jsem s ním hovořil náš poslední hovor mi o něm řekl: „Byl to skvělý, šetrný, neuvěřitelně pilný člověk.“ Hrál-li, to jen zřídka, později divadlo, měl v oblibě patos. Měl rád velké divadlo, dramatickou košatost. Žel, nedokázal ji pěstit. Celý život hrál ve společnostech, jeho chrám byla scéna, jeho Bůh Vojan. Byl pokorný, přepokorný člověk a když mluvil o divadle, oči se mu měkce leskly; když mi vyprávěl o Vojanovi, vždycky začal: „Takový Vojan...“ a pak udělal pauzičku. Viděl ho před sebou, já si ho jen představoval a to už jsem mu záviděl. Ano, tady zasáhla opona času: ani dnes nevím o Vojanovi nic hereckého; co se dočtu... to je litera. Když jsem hrával jako ochotník a on nás líčil, stál za kulisami a díval se. Neměl ochotníky rád, ale díval se na ně. Bylo pod jeho stavovskou důstojnost účinkovat s nimi, vyjadřoval se o nich s notnou dávkou ironického pohrdání, ale díval se, v duchu je plísnil, odsuzoval, ale díval se. Možná dost, že se tím vnitřně trýznil jako neuznaný milenec, který se sžíravou lítostí pozoruje soka, jemuž je dopřáno milovat svůj idol, jako soka nezměrně nepřípadnějšího, než je on sám. A před koncem odešel, aby připravil odličovací vaseliny, „šminkfecy“ a složil paruky. Měl šedivé, pichlavé oči. Když hovořil, jako všichni herci hovořil dramaticky, vášnivě, jindy s úsměvem, prokládaným rádoby zlomyslným chechtem. Ale nebyl nikdy zlomyslným. Na to měl sice dramatickou, ale příliš citlivou uměleckou duši. Často se tak těma pichlavýma očima na mne díval. Až jednou, cosi jako pochvala zavrčelo z jeho úzkých rtů se stařeckými vráskami: „Jako figurkář jste dobrej.“ Pochvala to byla velice, převelice skromná. Až jednou po Lakomci, po mém Harpagonu mi řekl: „Jste veliký talent.“ A odešel. Chtěl jsem slyšet více, ale neřekl mi nic. Jednou se na mne urazil, když jsem se líčil sám. Nechtěl jsem věčně hrát jeho milovníky v „augenráfkách“, které po vzoru otců líčil v černi omočenou sirkou, s jeho rty „do srdíčka“ a světýlkama na tvářích. Neustoupil jsem, až si na to zvykl. Jistě s povzdechem, jako každý, jehož vžitý zvyk už je pokládán za zastaralost. A když jsem pak vstoupil na konzervatoř, často mne varoval před divadlem, až jsem mu nechtěl věřit. Kdysi jsme se, dlouho potom, kdy už jsem byl u divadla, procházeli s Karlem Pechem po Hradci a chtěli jsme do jeho půjčovny zajít. Tu spatříme tužkou napsanou tabulku: Karel Máj, padesát let u českého divadla. Koukli jsme se na sebe a k starému panu Májovi jsme nešli. Šli jsme pro vavřínový věnec se stuhami a odpoledne jsme mu ho zanesli. Pan Máj se rozplakal. Nikdo si na něj nevzpomněl, ani z Národního výboru, taky proč, ani jeho syn. Pak se naše cesty rozdělily. Helmy, šavle, kostýmy mu za babku odkoupili v divadelní ochotnické službě a starý pan Máj maloval obrázky. Ještě se jich někde několik dochovalo. Jsou skromné, bez uměleckého ambicionismu, jako jeho smutný život tvrdého kamene opuky, která dláždila cestu těm šťastnějším, jež po ní přešli a stoupali výš. Na to si vždycky vzpomenu, když vidím ten smutný strohý nápis na jeho hrobě: Karel Máj, český herec. Žádný jiný takový nápis tam není. Nikdo totiž nikdy takový nebýval, jako starý - ale ano, mistr - Máj.
     Bylo by nanejvýše slušné, ne-li přímo pragmatické, začít výchozí pochod od profesionálního vstupu na profesionální jeviště, avšak to neučiním. Nejsem totiž hotov s jednou, pro můj život nejdůležitější etapou uměleckého sebevzdělání. Riskuji rád ódium, které si na sebe upletu. Povýšení znalci mne budou pokládat za onoho neseriózního umělce, který si své sebevzdělání odbyl na ochotnických rastrech. Ať mne však pokládají za cokoliv, já je budu pokládat za povýšené znalce. Mluvím totiž o svém sebevzdělávání, které jsem absolvoval bez újmy uměleckého posvěcení profesionálních scén, z nichž mnohé se mi zdají právě pro sebevzdělání divadelních čekatelů naprosto nevhodné. Na Národním divadle občas pozoruji takové doškolování talentů ještě ve velmi pokročilém věku. Umělec ovšem nikdy není hotov se svým uměním, ne však učeň, který se na takových scénách již doškolovat nemá. To má dělat na divadlech, v nichž umělecký nárok diváka je apriorně tolerován, tedy u ochotníků. To je ono cvičiště. Profesionální divadlo je už bojový terén. Na ochotnickém divadle jde pouze o prestižní kritérion. Proto mluvím o sebevzdělávání a o právě vhodném místu pro ně, o jevišti amatérském. Tam se naučíte vztahu k publiku, tam poznáte, kdy vás tlačí bota, tam nabudete divadelního čichu. S chybami ovšem, protože se nemáte kde a od koho učit, ale naučíte se základu: chodit po jevišti a smích na nevhodných místech vás upozorní markantněji než učitelé na situace, z nichž musíte vyplouvat. A taky se jich vyvarovat. Když k tomu sledujete pilně velké profesionální vzory, čtete, rozšiřujete si okruh vědeckých poznatků, dramatizujete si sami, tím lépe.

Genesis II

     Nejdříve trochu poetické lyriky: je nezbytné se jí dotknout jako tvrdého spáče, aby se probudil aspoň na okamžik, než opět v tom strašlivém necitlivém kraválu bude uložen k tvrdému spánku. Není divu: v tomto apoetickém věku, kdy i zamilovaná mládež odkládá ve svých vztazích lyriku jako dávný babiččin kokrhel, tento vymírající druh literárního snažení i působení jen zahnívá v parcích v koši na odpadky a ani potulný vandrák se nesnaží tento odložený artikl vyhrabat, aby ho využil ke svému prospěchu. Lyrice se odzvání. Život je proklamován jako boj a bojovat s lyrou v ruce je zrovna takový nesmysl jako překovat meče v pluhy nebo píšťaly od varhan na kanóny. Jarní kvetoucí strom vzbuzuje v dnešním veršistovi poetickou vizi pouhých švestkových knedlíků, poetické lučiny i bučiny spásané kravami se mění na neustále poeticky apostrofovaná procenta stále překračovaného plánu výroby syrečků a tu a tam nějaký jedinec jenom trošičku inklinující k tomuto hanebnému citu vypadá jako pubertální chlapeček, páchající nějakou neřest v křoví a bedlivě se rozhlížející, zda nebude při svém činu přistižen.
     Nutno se tedy této lyriky dotknout aniž by se exhumovali práchnivějící truvéři lásky, nutno se jí dotknout tak šetrně, aby se nad tím nepozastavila kdejaká domovnice číhající, zda tato činnost neponese své kýžené lyricky dramatické následky za vraty v temném průjezdu. Nutno se jí dotknout, aby stanula noha, neb posvátná místa jsou kamkoli kráčí; je to příjemná změna v marši, kde pořáde kráčí kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok.
     Takové nápady má člověk, když přijíždí k Jindřichovu Hradci, k městu, v němž jsem se narodil a vyrostl.
     Autobus zastavil před domem, kde jsme kdysi bydlili, naproti oné budově na nádražní třídě, jež nám vždycky připomínala svým odstrašujícím mementem Tower, protože tam kdysi býval okresní soud. Dnes je sídlem okresního stranického výboru. A abych se vrátil ke své obhajované lyrice, dovolte podotknout, že dnes mne objal do svého voňavého náručí pouze čistý vzduch, každopádně méně smradlavější než v Praze nebo kdekoli jinde. Jinak příjezd nebyl nikterak okázalý, nikdo nás nevítal, neboť maminka i tatínek již dávno umřeli a tak náš doraz do rodného dávno kdysi domova vlastně nikoho nezajímal, neboť životní věřitelé byli již dávno uspokojeni tím, že se s dostatek nachlemtali potupným ponižováním a dlužníci, jak tomu odjakživa bývá, se poschovávali po obskurních prostorách.
     Tak tedy obrovské baldachýny staletých stromů nás něžně přijaly pod svou klenbu jako vyšívaná nebesa svatě kráčejícího probošta na Božím těle. Vzpomněl jsem si na tu parádu, když od božího rána se napasovával náš dědeček do tvrdého krunýře naškrobené náprsenky, takže svému okolí okamžitě připomněl želvu, která je schopna všeho možného, jenom ne jíst zeleninu; když si na své lopaty narazil sněhobílé nitěné rukavice, nic už mu nebránilo, aby krokem posvátným, se smírem v oku nesl nad panem proboštem nebesa. Nesli je tak čtyři městští kmeti, mezi nimi také náš pan domácí, starý Schützner, který mluvil zrovna tak nesrozumitelnou češtinou jako náš dědeček. Ostatně vás mohu ujistit, že když ti dva se pustili do hovoru ve své mateřštině, tak jim nerozuměl ani jeden pořádný Němec. A tak ve stejném naškrobeném krunýři jako předešlí pánové kráčel ještě jeden švec, který trošinku napadal na nohu, takže se nebesa vždycky nepatrně vlnila, a bylo to moc hezké, jinak si nikdo nikdy o Božím těle tu slávu ani představit nedokázal. Toho čtvrtého si už nepamatuji. Kráčeli důstojně od oltáře k oltáři, instalovaných na čtyřech stranách náměstí, hudci postavili na zem dva tympány a nějací zbožní stařečkové z kongregace vytrubovali na jobély fanfáry. Chovanci starobince od sv. Jana, dědečkové a babičky v krojích městských barev, žluté a modré, doplňovali tu nádherně barevnou kytku lidí, hasičská hudba, v kraji vyhlášená, vyhrávala, byla to veliká paráda... Usmíváte se shovívavě nad mým staromilstvím? Nedělejte to. Podívejte se na nádherný Repinův obraz Christos voskres a přejde vás smích.
     A tak všichni kráčeli důstojně po kočičích hlavách kdysi náměstí Františka Josefa, pak náměstí Woodrova Wilsona, pak Adolf Hitler placu, pak náměstí maršála Stalina a dnes už jenom náměstí Míru; žádného potentáta si už nikdo nedovolil tím náměstím pokřtít, protože, jak známo, náměstí přetrvají věky, potentáti nikoliv.
     Obrovské baldachýny staletých stromů totiž tvoří estetickou bázi jednoho z hradeckých parků, zbudovaného na místě bývalého hřbitova svaté Trojice. Parky a hřbitovy jsou sice po výrazové stránce v mnohém podobné, praktické použití obou prostor je však v kardinálním rozporu. Nebývalo totiž nikdy zvykem, kromě doby pohanské, rozsvěcovat na Dušičky v parcích svíčičky stejně jako málokdo z nás shledal zamilované párky laškovat na hřbitově: tady je veliké změtení pojmů. Právě nad zaniklým hrobem mé babičky a dědečka z tatínkovy strany je zapuštěna lavička na betonových pilotách, aby ji pobertové nepřenášeli.
     Pro našince jsou minisukně věc běžná, pro babičku ne. Nevím, co by tomu řekl dědeček; my ovšem soudíme, že pro mužské pokolení mají něco do sebe a mladšímu pokolení navíc usnadňují penetraci ke kýženým cílům. Dalo by se o tom napsat celé pojednání, které by určitě zůstalo nepovšimnuto; už atraktivní titul: „Hřbitov a minisukně“ by zajisté učinil své.
     Obrovské baldachýny stoletých stromů nás zase něžně propustily a my se ocitli před restaurací Jiskra. Takový název dost slibuje; ve spojitosti s restaurací pak dokonce navíc vzbuzuje hřejivé naděje na jiskrný mok nebo jiskrný zrak sličné servírky nebo co chcete, ale nic z toho: lidé se tam občerstvují až do toporného stavu jako ostatně ve všech československých putykách, kde jiskra ve zracích pohasíná, o jiskrném moku se taky nedá dost dobře mluvit, neboť většinu roku tam mají teplé pivo a trubky snad čistí jen před dožínkami, takže jedinou jiskrou je obstarožní výčepní a to ještě jenom proto, že pochází z Brandýsa.
     Na pivo jsme tam nezašli. Obávali jsme se toho smrtícího hluku a i tak by nám naše entré bylo znesnadněno, neboť právě byl jeden na mol opilý Polák vyhozen druhým opilým Polákem, kteří tu na pozvání strany a vlády šířili svou pracovní morálku. 
     V mém mládí byly v Hradci tak poetické hospody, že i Vítězslav Hálek by na ně musel napsat ódu. Bylo jich tu kolem padesáti a všichni hospodští byli vážení měšťané. Pravda, moc na sebe nemluvili, ba se ani kloudně nepozdravili, leda snad na živnostenské schůzi, pokud ovšem šlo o nějaký společenský zájem. Každý tam vypil své pivo nebo víno, rozešli se, i ruce si podali, aby se zase do příští živnostenské schůze nezdravili.
     Dnes se staly hospody manifestačním místem, parlamentem, ringem, jakýmsi centrem všeholidstva, hlaholícím stigmatem společnosti a dokonalým lovištěm, kde lze bezpečně ulovit všechny ty, jimž pivo a kořalka dodají kuráže říci o režimu, co si o něm myslí. Hospody jsou dnes generálním dodavatelem státní bezpečnosti a můžete dát na to krk, že delikventi, usvědčení z protistátních výroků, nebyli sebráni nikdy v kostele nebo muzeu. Číšníci, kteří dnes patří mezi kapitalistickou elitu socialistické společnosti, připisují srdnatě čárky na tácky za piva a čárky na manžety za každý zaslechnutý protistátní výrok svého soka.
     Jeden vrchní číšník, syn velkého vlastence a majitele hotelu v jednom jihočeském městě nelenil udat jednoho hosta jenom proto, že tento důvěřivý host nabízel panu obsluhujícímu, že jeho uprchlému bratrovi do Francie předá při příležitosti své nelegální návštěvy Paříže jakýkoliv vzkaz. Číšník mu zdvořile poděkoval a svůj vzkaz vyřídil na Bezpečnosti; žádal při tom, aby byl ponechán jako vedoucí číšník v hotelu, jejž postavil jeho otec. To se stalo; jednou to prasklo, objevilo se to v Literárkách, dementi nevyšlo a zase se to uklidilo. Samo sebou, že jsem tomu nevěřil, ale zaujalo mne, že právě letos jel jmenovaný gentleman se svou paní na dovolenou a k autobusu jej dovezla zbrusu nová Volha s nanukem a modrým blinkrem na střeše. I kufr jim pomohli vyndat. Škoda, že ještě ta siréna nehoukala, mohlo to být s plnou parádou. Jel jsem tehdy také do Prahy, ale v autobuse jsem nemohl usnout, i když jsem dělal, že tvrdě spím za cenu řečí a všetečných otázek, kdeže jsem se to včera večer pozdržel. Měl jsem totiž obavy, že kdybych toho pána pozdravil, lidé by přestali zdravit mne. Tak prosím, taky kus jihočeské lyriky bez tuzéru.
     Někdy se dokonce doopravdy podaří návštěvníkovi starého Jindřicháče, jak se Hradci přezdívá v Praze, najít kus lyrizujícího cancouru, aniž by se do toho musel zvlášť nutit. Stačí se jenom projít po zámeckých nádvořích, na něž jsem se osobně jako student pokoušel nalepit několik básnických pokusů. Milosrdný osud tu pornografii někam zašantročil; nemohu mu dost navynaděkovat. Avšak pořád trnu obavou, že právě ten osud to všechno ve své nevypočitatelné jízlivosti může nějakým strašným řízením vynést na světlo boží. Jsou to hrozné obavy zločince, který se celý život bojí, že něco na něj jednou zákonitě praskne. Začínalo to nějak: „Prastaré kamenné zámecké loubí... „ dál si to už nepamatuju, ale to dá rozum, že druhý verš beze všech pochyb končil slovem „snoubí“. Co jiného tam taky mohlo být? Slovo „houby“ by do zámecké romantiky nezapadlo, tím spíše, že jsem v těch verších opěval nějakou milenku, která se na mne vykašlala, neboť jsem byl už v dětství notorické lyricko-romantické monstrum. Dívek jsem měl sice jako komárů na Dunaji; mluvil jsem do nich s takovou lyrickou vervou, že každá na první schůzce byla sežehnuta jak jepice nad ztepilou lojovou svící, ale na třetí rande přišly už jen velice zřídka a na plovárně si vzájemně sdělovaly, že jsem sice vynikající rétor ale jinak pozoruhodný trouba. A tak jsem se věnoval planému lyrizování, chodil jsem jen s pražskými děvčaty s o poznání horším efektem a tím jsem si před hradeckými krasavicemi zbořil všechny mosty. Hradecká veřejnost však byla jiného názoru a všechny počestné maminky, jimž se jejich dcery narodily ne-li před svatbou, tedy jen kratince po ní, svým dceruškám, pokud je se mnou spatřily, líčily hrůzy pekla takovým způsobem, že proslulý hradecký Jesuita Matěj Tanner byl proti nim dokonalý břídil. Tím je, doufám, můj sklon k lyrice dostatečně osvětlen.
     Později byla tato zámecká nádvoří svědkem mé nehynoucí kastelánské slávy, jíž se dovolávali v interwiuvech různí redaktoři zcela zřejmě z nedostatku jiné invence. Byla to doba slavná a myslím, že nebude na škodu, když se o tom zmíním.
     Když jsem byl v šedesátém roce propuštěn z vězení na politickou amnestii, živil jsem se různě. Právo sice jednoznačně uznalo, že se na takového člověka má nazírat, jako by nic nebyl učinil, neboť trest má odpykán. Nicméně třídní rozestavěnost figurek, byť na jedné šachovnici, má přece jen privilegovaný způsob hry, neboť pión zůstane piónem a dáma dámou. Se mnou bylo totiž propuštěno také mnoho prominentů s Husákem v čele a nemohu si vzpomenout, že by některý z nich nemohl dělat nic jiného, než kopat krompáčem a házet lopatou. Tak já jsem tedy tím krompáčem kopal a lopatou házel, nejdříve v Pozemních stavbách v Plzni, potom v plzeňské kanalizaci. Plzeňským potentátům jsem se stal solí v očích a plzeňští potentáti mně pepřem v ledvinách, které jsem marně proplachoval, jak se dalo. Hryzl mne navíc hrubý nevděk nad mou plzeňskou vykonanou uměleckou prací a tak jsme s Ančou dali Plzni vale. Naložili jsme nábytek a svršky na nákladní auto, zařval jsem na zevlující ulici: „Odjíždím poražen, ale nezlomen“ a už jsme si to hasili do toho milého Jindřicháče k veliké radosti maminčině a o něco menší radosti tatínkově. Anča seděla u šoféra a závozníka, já v otevřeném náklaďáku na křesle, pozoroval jsem krajinu a modlil jsem se, aby nepršelo.
     V Hradci jsme nastoupili na stavbě školy, kterou jsme s pomocí Boží a několika ulejváků taky dostavěli. I zželelo se hospodinům mého osudu a když se naskytlo místo údržbáře na zámku, nestavěli se proti mému ucházení se o to místo, a tak jsme byli přijati. Když jsme se tam stěhovali, uvítal nás v první bráně nějaký moula, který bral očistu národa velice vážně, a který vyšel stěhováku s roztaženýma rukama vstříc a hulákal: „Kryzánek? Nikdy!“ Auto však nezastavilo, on uskočil, neboť takto padnout za vlastní vlast není dostatečně hrdinské a my se do zámku přece jen nastěhovali. Tím nastaly pro nás nové povinnosti; samozřejmě, že jsem jako údržbář neuměl spravit ani jediný klozet na zámku, ale za to tím horlivěji jsem se věnoval svému poslání konduktéra. Zlí jazykové o mně tvrdili, že si vymýšlím, ale nebyla to pravda. Jasné však je, že jsem náležitě uplatňoval i svou hereckou erudici a tak z mého průvodcovství vznikl zajímavý výkon, pokaždé jinak koncipovaný, kdy mne mnozí dokonce považovali za archiváře a za doktora filosofie, Černínové, bývalí majitelé, které jsem také prováděl, dokonce za kunsthistorika. Mělo to také své nevýhody, pochopitelně. Netroufali si mi totiž dávat zpropitné, na rozdíl od mé ženy, kterou zase považovali za vyhozenou učitelku a byli k ní štědřejší.
     Rád bych popravil přísloví, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Umím od každé kousek, takže jsem vlastně taková lidská drúza. Ale při kastelánském řemesle to je k nezaplacení. Kolega neuměl německy. Užíval tedy stychomytie. Říkal: „Hier Turm. Hier Bild. Slavata. Hier seine Frau. Hier seine Kind. Erste. Pavel Adam.“ A stalo se, že se jakýsi všetečka, jichž se v každé skupině najde několik, dobýval do menších postranních dveří. Kolega si toho všiml a reagoval: „Hier nix. Hier hajzl.“ Stal se velice populární. Dostal největší diškrecí.
     Za zmínku však při této příležitosti stojí tato událost:
    Jednoho dne přišel do zámecké kanceláře ostrý ferman shora, který nařizoval zesocialističtění výkladů příslušných konduktérů, neboť se zhusta stávalo, že nějaký emeritní kastelán, který dosud nebyl ze své funkce odstřelen a pamatoval své mocipanské dobroděje, provázel zcela svérázným výkladem: „Jo, dneska je to všechno zpustošeno, v Zelených pokojích nám lidé zanechávají fekálie, kdepak, to za našeho dobrého excelencpána nebývalo.“ Pochopitelně se nějaký soudruh ohradil a šel přímo ke kováři, kovář se podělal, kastelána vyhodil a vydal tento ferman.
     Správce zámku vzal tento ferman s radostí na vědomí, obeznámil nás s jeho obsahem a sám se jal provádět toto nařízení s horlivostí sobě vlastní. Pamatuji si doslova jeho výklad:
     „Ty nádherné kroje, zlatem pošívané, co si mohla dovolit pouze šlechta a nikoliv robotníci, jsou vynikajícími exponáty, které na tomto místě, dnes přístupném i těm nejchudším návštěvníkům z našeho lidu, jenom kromě jiného dokazují, že tehdejší feudálové, patřící k belgickému rodu hraběnky Isabely Westerloo, byli tělesní i duševní mrzáci, vesměs hrbatí degenerovaní blbci.“ Jeho výklad se hemžil kritikou historického materialisty i u ostatních historických osobností, takže celý hrad a jeho osazenstvo pasoval na mohutný blázinec, v jehož zdech vládli paranoici, schizofrenici, klaustrofobikové, paralytikové a podobná elita, aby nakonec vítězoslavně ukončil svůj výklad jadrným provoláním slávy současnému historickému trendu. Všichni se rozcházeli poněkud zaraženi, až na jednoho usměvavého, dost inteligentního pána, který poklepal s přátelským úsměvem panu správci na rameno a promluvil ne zrovna nejkrásnější češtinou: „Váš výklad byl ohromně zajímavá a poutavá. Zajímalo by mne ještě jeden věc: Rád bych od vás věděl,“ pravil s úsměvem, který pan správce radostně opáčil, protože si myslel, že tenhle inteligentní pán je přinejmenším z drážďanské galerie a čul pochvalu z kraje, „rád bych od vás věděl,“ opakoval vzdělaný pán, „jestli jste už viděl opravdového idiota. Jestli ne, tak se na mne dobře podívejte, protože já jsem profesor doktor Joachim Nerode de Westerloo, prapravnuk hraběnky Isabely.“
     Jestli ten pán byl opravdu zmíněný šlechtic, se neprokázalo. Možná, že to byl inteligentní vtipálek. Ale je prokázáno, že správce své výklady korigoval a říkal od té doby, že nahoře na památkové správě jsou v příslušném oddělení samí paranoici, schizofrenici, klaustrofobikové, paralytikové a podobná elita.
     S aristokraty na zámku byla vždycky potíž. Dřív i teď. 
     A tak přišel telefonát z Budějovic, že na jindřichohradecký zámek přijede vzácná devizová návštěva. Vyjít ve všem vstříc. Byla právě doba odstřelu vysoké v Novohradských horách. Správce zámku si vzal věc na starost a poslal mne třídit klíče, neboť druh mého humoru byl aristokracii odjakživa cizí. Ale naneštěstí byl odvolán ihned na okres a já to slízl za něho. Přijely dva vozy. Z nich vystoupila skupinka pěti lidí. Hovořili německy. Nasadil jsem úřední obličej s nehybnými rysy kunsthistorika a němčinou pokud možno přímo Goethovskou jsem začal: „Also das alles, was sie hier sehen, ist ungefähr um Jahre 1220 durch Heindrich von Nivenhüze erbaut worden.“ A šlo to jako po másle. Horší to bylo v obrazárně. Před obrazem Humprechta Černína, stavebníka pražského Černínského paláce se usmál ten nejstarší: „Tja, der gute alte Humpi.“ Před obrazem Isabely Merode z Waterloo jsem se zamotal, takže jsem použil výmluvy, že její rodokmen nemám dostatečně prozkoumán. Ten nejstarší zvedl káravě prst i hlas: „Es war die Nichte des Grafen Trautmannsdosrf, sie heiratette den August Merode, aber nicht von Waterloo, sondern Westerloo.“ To postačilo, abych si u dalších obrazů ponechal své komentáře pro sebe. Do knihy návštěv se podepsali všemi možnými křestními jmény, za nimiž se stkvěly přídomky: Czernin de Chudenitz. Myslel jsem si v tu chvíli: když nám Humprecht postavil ministerstvo zahraničí, proč by mi Karl Kurt nedal aspoň pár bonů, když jsem od nich nevybral vstupné, abych nedostal z Budějovic nos. Pochopitelně bych se zdráhal, ale mé obavy byly zbytečné. Za to mne všichni, obřadně se se mnou loučíce, pozvali na parforsní hon do Mayerlincku v Rakousích. K velikému jejich politování jsem musel odříci, nemaje kozlici. Kasteláni to nemají lehké! Uznejte sami.
     Jednu jedinou věc jsem zůstal zámku dlužen: osvědčení o mém bezúhonně čistém trestním rejstříku, bez kterého se neobejde žádný pracovník okresního národního výboru, ať poslanec nebo údržbář. A jedna svědomitá úřednice mne o něj upomínala četnými urgencemi ještě ve své penzi.
     Když jsme jako studentíci chodili do zámku, kam nás lákalo romantické prostředí, pamatovali jsme stařičkého hraběcího komorníka. Byl to nemluvný protivný kmet, který přísahal, že častokráte spatřil na vlastní oči Bílou paní. Brali jsme ho s rezervou, to se rozumí: proč by chodila na táčky k Černínům, kteří s hradeckými pány neměli vůbec nic společného. A když jsme se jako kluci honili na bruslích po zamrzlém Vajgaře s komtesou Marií Tezéz Černínovou, která vydala za sto rošťáků, její největší radostí bylo ujet své vychovatelce, jež pak lítala po kluzišti jako slepice na bruslích značky Kolumbus, a zeptali jsme se jí na Bílou paní, odpovídala nám takovými epitety, že dosud nemám odvahu bádat, kde k nim přišla. Avšak Bílá paní ji ztrestala: za války se hradečtí Černínové dali k Němcům, oba synové padli za vaterland a Marie Teréz se honem honem provdala za nějakého doktora ve Švýcarech, který tam měl soukromé sanatorium pro duševně choré. Jestli ji také v tomto příjemném prostředí navštěvuje Bílá paní, už jsem se nedopátral. Asi ne, měla by to z ruky.
     Můj otec, který měl svérázný způsob humoru, mi jednou vyprávěl, že se za jeho studentských let roznesla po Hradci panika, že se v parku u Černínské hrobky objevuje Bílá paní. Udělali tedy, rošťáci, na toto vidění vědeckou exkursi. Tajnou, rozumí se: tehdy ještě studenti museli být v osm večer doma. Když se doklopýtali k Černínské hrobce, strnuli úžasem: po rampě nad vchodem do hrobky se objevilo bílé zjevení. Samozřejmě ho obklíčili a srdnatý kolega Groulík praštil Bílou paní atlasem přes hlavu. Zjevení začalo ječet a prosit pány studenty, aby mu darovali život. Z Bílé paní se vyklubala děvečka od Bachrachů, která k hrobce vylákala nastraženým psaníčkem svého milého, který o ní neprojevoval patřičný zájem, aby ho jménem Bílé paní napomenula k větší péči. Mládenec se tam nemohl odhodlat a tak tahle lapálie skončila boulí od atlasu pod drdolem zhrzené děvečky. Vykoupila-li tímto utrpením přízeň svého milého historie nepraví.
     Musím však nicméně poznamenat, že když jsem v hradeckém zámku pracoval jako průvodce, návštěvníci se na historky o Bílé paní jen třásli. Před kopií obrazu Perchty z Rožmberka byl vždy větší nával než před originálem Jindřichohradecké madony. Nepokládaje věc za seriózně historickou, odbýval jsem tento trapný úsek prohlídky způsobem sobě vlastním. Návštěvníci se vesměs srdečně bavili až na jednu starší dámu, která budila dojem, že by mohla být předsedkyní kongregace spolku pro týrání zvířat, kdyby takový spolek existoval. Ta mne zdvořile, leč přísně pozvala do Grandhotelu, kde bydlela, neboť si přála o Bílé paní zvěděti více.
     Přišel jsem tam, přiznám, rozechvěn. Takové randez vous se v životě málokdy a málokomu přihodí.
    Dáma mne s přísným výrazem poučila, že není naprosto vhodné ironizovat dávno mrtvé osoby. Odpověděl jsem jí, že jsem naprosto vzdálen ironizování dávno mrtvých osob, že ironizuji pouze nesmysly, které se o těchto dávno mrtvých osobách živými osobami tradují.
     Dáma mne opět poučila, že v Anglii mají ústav pro duchovní bádání a vědecky se obírají telepatií. Proslovil jsem improvisovanou přednášku o vztahu spiritismu k telepatii, míchaje v to hojnost řeckých slov, která s předmětem ovšem neměla nic společného, při čemž jsem protěžoval sugesci a levitaci a podotkl jsem zavčas, že s tím vším ovšem nemá pravá Bílá paní nic společného.
     Dáma se opět zachmuřila, že jsem se nemohl zbavit dotěrné myšlénky, zda se sama autentická Bílá paní nepřevtělila ve 20. století do tohoto strašidla a nechce mne ztrestat přímo v prostorách Grandhotelu. Abych ji však uklidnil, vyprávěl jsem jí svůj osobní zážitek s Bílou paní, který věrně podávám.
     „Zajisté jste si všimla, vážená paní...“
     „Slečna!“ přerušilo mne striktně zjevení.
     „Aha,“ pomyslil jsem si. „Slečno,“ opravil jsem se a pokračoval: „Zajisté jste si všimla renesanční postele s vyšívaným přehozem s erby paní Kateřiny z Monfortu v páté komnatě.“ Při slově postel jsem si pečlivě všímal, zda se v očích starší slečny objeví nějaký záblesk. Neobjevilo se nic. „Aha,“ pomyslel jsem si a pokračoval: „Nuže, po jedné parné neděli jsem nechal v zámku otevřená okna. Dalo se nadíti vlahé letní noci. Leč k půlnoci se hnala bouře.“
     Dáma mne sledovala velice soustředěně a nedala se vyrušit ani tlučením půllitrů a podobnými detonacemi restaurace.
     „Vstal jsem tedy,“ pokračoval jsem v líčení, „a sešel jsem - jen tak bos - do prvního patra zavřít okna, aby je vichřice nerozbila a nenacákalo do komnat. Když jsem s co největší pečlivostí svůj úkol vykonal, přepadla mne náhlá únava. Jsem v létech a netřeba své síly přehánět, usoudil jsem, jak patrně sama nahlížíte, zcela moudře; natáhl jsem se na renesanční postel a chvíli tiše ležel. Tu náhle projelo mým tělem vzrušení. Ve dveřích jsem spatřil bílou postavu. Blížila se ke mně rožmberskou chodbou a já nebyl schopen reakce.“
     Dáma ze mne nespouštěla své oči.
    „Víte sama dobře, že nejsem velký přítel pověstí o strašidlech. Kromě toho mi bylo svěřeno jmění zámecké a rafinovaný zloděj by mohl použít kinematografických triků k upoutání pozornosti, jako ve filmu s Randálem a Hopkirkem. Však to znáte, díváte se přece na televizi, ne?“
     „Ne,“ odsekla dáma s takovým akcentem, že jsem začal honem z jiného konce. 
     „Tak tedy,“ ujal jsem se opět slova, „abychom mohli být schopni preventivního bezpečnostního opatření, jsme opatřeni revolverem. Mně osobně správce zámku revolver ráže 7,65 nesvěřoval, neboť měl za to, že při mé povaze bych s ním mohl napáchat dost škod; avšak aby učinil našim předpisům zadost, opatřil mne starou vzduchovku, která přece jen není tak nebezpečná a kterou vyhrabal ze šuplete, kde si ji kdysi nepochybně schovali synové hraběte Černína, když si hráli na lupiče. Bílá paní - byla to určitě ona, poznal jsem ji podle gotického kokrhele, jenž nosila na hlavě - se sunula stále blíž. Když byla téměř u nožního čela postele, učinila jakési tajemné gesto. Povídám vám, nebylo mi lehce, ale nicméně jsem neztratil kuráž. Tu vidím, jak se nad nožním čelem postele vysunují prsty. Pět, deset. Zloděj, povídám si, zloděj, který si pozval ku krytí ústupu paní Perchtu z Rožmberka.“ Řeknu vám, že jsem se vžil do toho vyprávění tak, že má tvář nesla dokonce stigmata děsu, a kdyby na mne v tomto okamžiku pohleděl vrchní číšník Schneider Ladislav, zřejmě by strnul, že asi nemám na útratu. Dáma měla dychtivé oči upřeny na mých ústech. „Promiňte,“ pravil jsem, „musím se napít, ještě teď cítím v kloubech zbytek toho děsu.“ Objednal jsem si sklenku koňaku, kterou ten mizera Schneider Ladislav napsal na slečninu účtenku. Zřejmě pochopil, že sdělování vědeckých poznatků se neobejde bez subjektivních výdajů. Dáma upadala do extase, takže si záznamu číšníka ani nepovšimla.
     „Tak tedy,“ navázal jsem, „vidím prsty. Deset prstů. Zvítězila však má chladná rozvaha a povinnosti na mne kladené. Vzal jsem vzduchovku a prásk! Pět prstů se sesunulo z čela postele a zmizelo. Prásk! Druhých pět prstů zmizelo. Bílá paní zalomila rukama a vmlžila se do prostoru.“ „A co bylo dál?“ dychtila slečna. „Nic,“ povídám, „když jsem se ráno probudil, tak jsem zjistil, že mám prostřelené nohy.“
     Dáma omdlela. Když jsem shledal, že je v dobrých rukách, neboť vrchní číšník Schneider Ladislav jí narazil na hlavu kyblík na šampaňské i s ledem, zaplatil jsem a rychle jsem odešel, aby se toto zjevení neprobudilo z transu, do nějž jsem je uvedl a nehnalo mne svým parapletem až k hradní bráně.
    Dnes mne ovšem třetí zámecké nádvoří přivítalo tím druhým, vznešenějším dechem, pro jehož vášnivou horkost vybudoval Faconi, Melani i Cometta své nádherné loggie i přímo fantastický rondel. Kdysi tu bývaly provozovány radostné kratochvíle, hrával tu významný lyrik a citlivka, regenschori a varhaník Adam Michna z Otradovic; za mého studentského dětství jsem tam chodíval za zimních nedělních jiter na exhorty a mše, které tam sloužil stařičký profesor pater František Fau. Pamatuji si ho a vidím dodnes velice živě: v kolárku, kaiseroku, vždy v černém, s moderními brýlemi ve zlatých obroučkách, s přečesem přes lysou hlavu. Byl správcem musea a s profesorem Mukem a ředitelem panem Ferdinandem Hoffmeistrem konali obligátní odpolední nedělní výlety do Jarošova. Cestou tam probrali antickou antologii, cestou zpět novodobou historii, jen o náboženství se moc nemluvilo; doktor Muk chodil do kostela kvůli své zbožné mamince, doktor Hoffmeistr byl atheista, a profesor pater František Fau byl rozumný člověk. Proto se tak báječně shodovali. Při exhortách sloužil pan profesor pater Fau mši svatou a neklidná studentská čeládka, pokukující po sličných spolužačkách znamenitě rušila starého pana hraběte Františka Černína. Byl exhortám přítomen a seděl až vzadu v takovém zvláštním budníku se skleněnými stěnami, vytápěného elektrikou. Byla to taková nábožná psina.
     Toto nádvoří na mne tedy dnes dechlo zvláštní vůní, protože jsem měl právě namířeno do zámecké rotundy na cembalový koncert Zuzany Růžičkové.
     Citliví milovníci umění v Hradci uspořádávali občas nějakou tu zajímavou i dojímavou produkci na tomhle starobylém nádvoří. Kdysi tu měli i operu, na níž vzpomínám se zvláštními pocity: maminka tam ráda a s velkou náruživostí zpívala ve sboru, a protože jsem přijíždíval na prázdniny do Hradce každý rok, zúčastňoval jsem se těchto slavností pravidelně; dokonce jsem účinkující sbor pomáhal i líčit. Byly to večery zcela zvláštní. Později, když už maminka nezpívala a tatínka cesta na zámek už zmáhala, poslouchali jsme na zahrádce našeho potomního malého domečku kouzelné tóny oper, nesoucí se večerním klidem přes tichý zasmušilý Vajgar. Kdo neprožil, nezná; netřeba se o tom rozepisovat. Jednou jsem i na jevišti této opery účinkoval; ochotnický soubor tam uvedl činohru Roháče z Dubé. Hostovali jsme tam s Remundou; on Roháče, já Zikmunda. Všem se to líbilo, i tatínkovi, to bylo co říct.
     Ovšem, i operu jsem tam absolvoval, mou první operu v mém životě a tento skandál nehodlám zatajit.
     Při své obvyklé prázdninové návštěvě Hradce jsem bloumal, jako vždy, po starém hradě. Kde se vzal, tu se vzal František Filipovský: „Co vy tady?“ - „Já sem jezdím každý rok, jsem tu doma. A co vy?“ - „Já tu zpívám Principála v Prodané. Hergot, to je nápad. Nechtěl byste si s námi zahrát?“ - „Prosím vás, já a opera!“ - „No co - Indiána byste sved. Mošna neuměl ani z polovičky zpívat jako já a přece hrál Principála.“
     Tento rozhovor nesl své tragické důsledky, které dospěly až k hořkému konci. Paul mne okamžitě vzal na korepetici a já dřel jako divadelní parvenu: „Pane principál, pane principál, stalo se velké neštěstí...“ A stalo.
     Je velice těžké vysvětlovat, že jeviště slouží mnoha funkcím. Funkci činoherní, funkci operní, což je, jak vám sděluji zcela odborně, naprosto odlišná umělecká verse. Slouží ovšem ještě i jiným věcem. Vyznamenávají se tam i vzorní pracovníci nebo se odtud vzpomíná i bitva u Moháče, takže komediálního účelu bývá na tomto prostoru všestranně využito. A ne každý, kdo se v jevištním prostoru suverénně pohybuje ve své profesi, může se v témže prostoru pohybovat v profesi jiné. Například jako činoherec bych tam s velkými svízelemi dekoroval vzorné pracovníky nebo naopak. Stejně tak je to s rorátistou (rozuměj, operním umělcem), má-li říkat monology a betlémákem (rozuměj, činoherním umělcem), má-li zpívat árie. A v té hradecké „Prodané“ se tahle záludnost potvrdila v plné své míře.
     Svůj part jsem ovládl dokonale. Orchestr spustil onen „lauf“, udělal tacet a já spustil. Napětí bylo obrovské. V hledišti zájem, na jevišti vzrušení, tedy radostné vzrušení, protože operáci jsou stejně zlomyslně lační nějaké té srandičky jako činoheráci.
     Spustil jsem srdnatě: „Pane principál, pane principál,...“ Pausa. Nápověda sufluje: „Stalo se velké neštěstí...“
     „To vím, ty troubo,“ pomyslel jsem si, protože, div se světe, jsem si nemohl vzpomenout dál. Nápovědy se ujala Sylvie Kodetová, která zpívala Esmeraldu: „Stalo se velké neštěstí,“ suflovala na jevišti a oči jí hrály.
     „Stalo se velké neštěstí,“ vyrazil jsem ze sebe a zase jsem ztratil glanc. Můj vyděšený zrak padl na Františka Filipovského, který se otřásal smíchy jako mrňavý sentinel. Asociací představ se mi vybavilo slovo Franta, tak jsem spustil, protože v takové chvíli už je vám všechno jedno: „Franta sedí úplně opilej v dolejší hospodě, takže medvědí kůže mu nesedí!“
     Opery milovné obecenstvo sedělo pobouřeno v ztrnulé vážnosti podobné prokurátoru. Zato dirigent a herci řvou smíchy. Začal jsem mávat tomahavkem, vytrhávat si péra z členky, dělal jsem kotrmelce a vůbec vše, co jsem se domníval, že Indiáni v té hrůze dělají. Ale kdo byl jednou na jevišti a stalo se mu takové „okno“, čte tyto řádky a potí se se mnou. Ví, že v takovém okamžiku vleze herec místo do dveří i do šifonéru.
     Usmál jsem se tomu a jdu po nádvoří k rondelu. 
     Jsou na světě prostory, kde se vám zdá, že právě pro tyto prostory bylo umělecké dílo komponováno. A to platí v plné míře i o jindřichohradeckém rondelu. Kdo ho jednou spatřil osvětlený svíčkami (neboť civilizace, díkybohu, sem ještě nezavedla ani umakart ani protolustry, jimiž celkem systematicky ničí jinak dost zajímavé historické prostoty), představí si účin dokonale virtuózního koncertu takového umělce světového formátu, jímž Zuzana Růžičková bezesporu je. Pak vás až exalticky zarazí ticho, ale naprosté ticho mezi jednotlivými větami, kdy účin něčeho vrcholně etického ovládne jinak neukázněného jedince, ticho, které nedovede vytvořit jediný člověk, ale masa posluchačů. Je to pravda, síla masy je roztodivná. I v mlčení.
     Po koncertu jsem stiskl Zuzaně Růžičkové ruku, blahopřál a políbil ji. Usmála se: „A víš, že jedině my dva jsme měli takovou návštěvu v rondelu? Říkal mi to správce. Nikdy jindy rondel takovou návštěvu nezaznamenal.“
     Usmál jsem se a pohlédl ještě jednou zpět. Bylo to před mým zatčením. Uspořádal jsem tam večer monologů. Začal jsem Borovou Ódou na Jižní Čechy, Vokovým monologem. Získal jsem rázem všechny posluchače; všiml jsem si, že několika lidem vytryskly slzy.
     Renesanční kostýmy, svíce, prostředí a to, co dává umění teprve uměleckost, tu oslavilo triumf. Spisovatelé Pavel a Olga Bojarovi to chtěli uvést na Ledeburské terasy. Ale kdepak byly Ledeburské terasy...
     Sbohem, rondele. Za jak dlouho tě zas uvidím? Nebo neuvidím? Tak jako tak, i do našeho umění organicky patříš.
     Cestou zpět jsem se pozvolna loudal s dýmkou v ústech (neboť dýmka uklidňuje a povznáší, na rozdíl od cigarety, kterou kouříte ze zlého návyku a nervozity); a zastavil jsem se před Střelnicí, abych dovolil mozkovému magnetofonu odvíjet podivný jeho pás.
     Střelnice, jako všechny Střelnice v Čechách, mají svou velkou historickou tradici. V Praze mají dokonce i svůj Střelecký ostrov; ta tradice vznikla vytvořením důstojných stánků pro oddíly národních gard v létech osmačtyřicátých (ovšem minulého století), staly se později doménami ostrostřelců a veteránů. Ale protože o střeleckém umění zmíněných institucí nebylo, myslím, nikdy možno vážně uvažovat, přidružila se k jejich původnímu poslání i kulturně umělecká a společenská náplň, aby se jich zmocnila definitivně. Tyto střelnice se tak pozvolna stávaly kulturním centrem města: v obrozenecké době se v nich konaly české bály s besedami a deklamovánkami, divadelní představení a všechny ty podniky pozvolna propůjčovaly těmto budovám velice kouzelný mýtus i prostředí.
     A tak i v hradecké Střelnici se trvale usídlila i kultura. Hrál tam na své první stagioně J.K.Tyl, pak Adéla Volfová, Ema Destinnová a pan Zdeněk Kryzánek. Ten poslední obzvlášť se tam vyznamenával, za to na gymnasiu ty úspěchy byly v naprostém uměleckém i pedagogickém rozporu.
     O první divadlo jsem se pokusil v šesti letech, kdy obecná škola chlapecká pořádala představení, v němž jsem procítěně vytvořil postavu Jana. Tak procítěně, že jsem se strachy počural. První věta zněla: „Sousedce Malinové ukradli poslední krávu.“ Aby nevzniklo nedorozumění, rakouští četníci, neboť pohádka se jmenovala „O české duši“ a čpěla takovým nacionalismem, že bych z toho ještě dnes měl na kádrovém oddělení pěkného kaňoura na kvalifikaci. Shodou okolností jsem na fotografii uměleckého souboru vyfotografován vedle Karla Bermana a dneska, při onom koncertě v rondelu jsme si na to s bolnou ironií vzpomněli: seděli jsme touž shodou okolností a zrovna tak vedle sebe, jenomže už bez ofin. Karel Berman tam tehdy, stejně jako já, hrál dvojroli, neboť talentů už na obecné škole bylo v Hradci poskrovnu. Hrál žábu, pamatuje si taky svou první větu, já už jenom to kvá, kvá. Pak jsme hráli oba dva nějaké Drákuly a byla to moc veliká legrace.
     Staroslavná střelnická prkna nás pak hostila častěji: Karel Berman zpíval v patnácti letech v „Jízdě o velkou cenu“ lajtnanta Vopičku a kritika o něm napsala, že přímo buriánovsky zpíval a hrál. Zpíval ovšem už tehdy tak, že o jeho budoucnosti nebylo pochyb.
     Horší už to bylo se mnou, neboť jsem hrál roli nazvanou „Prví kavalír“, měl jsem na sobě tatínkův žaket, načerno ovšem, a starý pan Máj mi nalepil vousy našišato, takže jsem vypadal asi jako předčasně zestárlý Viktor Emanuel. Kritika se o mně vůbec nezmínila, za to se v této souvislosti zmínil pan ředitel gymnasia, už jmenovaný doktor Ferdinand Hoffmeister a to přímo mému otci, a otec můj talent ocenil po svém. Nicméně, nepoddal jsem se, a používal jsem i pseudonym Zdeněk Dlouhý v bláhové naději, že mne nikdo nepozná. Poznali. I pan ředitel, i tatínek a surové nájezdy na můj talent nebraly konce. První daň svému talentu jsem tedy zaplatil v kvintě, kdy jsem dík mému intimnímu styku s Thalií prolítl z pěti předmětů, z nichž jeden, historie, se později stala mým koníčkem.
     Podivné jsou prsty boží a podivné cesty oveček jeho. Ten boží prst mi přikázal cestu a já jako pokorná ovečka jsem pln ideálů tu cestu přes tu starou, zlatou Střelnici nastoupil. Mockrát jsem si na ní ukopl palec, takže se divím, že jsem dnes ještě jakž takž celý. A vůbec, když to tak počítám, kolik mých současníků se přes tu staroslavnou Střelnici doškobrtalo až k umělecké tvorbě: Karel Berman, Vacek, Rohan, Josef Mixa, Vladimír Stach, Milan Mach, Vratislav Kadlec, Prchlíková-Kamenická a kdoví kdo ještě, nezlobte se, koho jsme snad přehlédl. Kolik jich bylo! A kolik je jich dnes! Bíťáků je sice plné město, ale mezi námi je přece jen nějaký rozdíl. Když v ničem jiném, aspoň v chápání toho galimatyáše, v němž se každý touží vyznat a jenž se všeobecně dnes shrnuje pod pojmem umění.
     Stojím a koukám tak na tu Střelnici. Koukám, kouřím fajfku a srovnávám: Hradec měl deset nebo dvanáct tisíc obyvatel. Dneska jich má dvakrát tolik, jenže tehdy měl dva biografy, dneska jenom jeden, právě ten, co postavili Sokolové druhdy na Střelnici. Měl dva zpěvácké spolky, „Smetanu“ a „Slávy dceru“. Vím to určitě, se „Smetanou“ jsem zpíval v rozhlase. Dnes mají kostelní sbor o deseti lidech. Měl „Hudební jednotu“. Dnes nic. Měl ochotníky spolku Jablonský, dramatický odbor rotmistrů, hráli studenti, i orlové, sice u Tuzarů jednou do roka pašije, ale hráli. Jezdily sem divadelní společnosti, pobyly tu tři neděle, hrály denně. Byly tu promenádní koncerty vojenské i hasičské hudby, byly tu...
     Ale chraň Pámbů, že bych něco k něčemu přirovnával, jak říká Švejk Bretschneiderovi u Kalicha, jenom jsem si tak na to vzpomněl, jak tak stojím a koukám s tou fajfkou na tu Střelnici. Chápu: dnes je doba jiná: nadávat dnes na kulturu je bezpečnější doma u televize než kdekoliv jinde.
     A tak stojím, kouřím a koukám na tu budovu. Z hospody, přebudované z kdysi reprezentační kavárny, hluku jako ze šrotovníku. Cikáni otáčí žentourem, jen to hřmí. Děvy piští za pivem, támhle se dva uraňáci chystají k potyčce; co nyní té Střelnici chybí, už opravdu jenom ta střelba.
     Zase sbohem, ideále. A koukej na cestu, ať nezakopneš. Neboť zakopávající ideály nejsou ideály, je to jen klopýtající realita, která nemá s ideály naprosto nic společného. Snad jen to, že o obou často uvažujeme, nemáme-li je už přece jenom definitivně odhodit do starého železa.
     Samozřejmě, že v této souvislosti nemohu nevzpomenout starého pana Karla Máje.

Zdeněk Kryzánek 1973
Paměti neposlušného herce jsou doslovným přepisem rukopisu Zdeňka Kryzánka, na tuto stránku se nevešla pouze předmluva. Jejich další šíření je přísně zakázáno.

DOPORUČUJEME NA
www.akaska.cz a www.antonin-kaska.cz

www.elektricke-ohradniky.cz, www.zemedelske-potreby.cz, chovatelské potřeby, lesnické potřeby, zahradnické potřeby, jezdecké potřeby
Antonín Kaška - herec, moderátor, Cyrano de Bergerac, pořady pro školy, Memento, divadelní představení, Andrea Černá, pohádky, divadelní hry, prodej CD a MC, prodej DVD a VHS, vánoční dárky, dárky k narozeninám, hodinky, parfémy, dabing filmů, reklama, výroba reklamních spotů, casting, jazykolamy, Jindřichohradecké kulturní léto, pověsti, hudební skladatelé, herci, operní pěvci, jindřichohradecká činohra, noční prohlídky Jindřichův Hradec, Bílá paní, ubytování Jindřichův Hradec, Já zvoním! zdarma, zvuky mp3, sms tóny, budíky, hokej, fotbal, sport, hantec, reálné melodie na mobil, hlášky Antonína Kašky, hlášky Líbím se Ti?, Mikuláš, Vánoce a koledy, vánoční přání, novoroční přání, Valentýn, Velikonoce, přání k svátku, blahopřání k narozeninám, blahopřání k promoci, přání k svátku čarodějnic, svatební přání, přání k svátku matek, blahopřání k narození miminka, zamilovaná přáníčka, znamení, Hodíme se k sobě?, zamilované obrázky, auta a motorky na mobil, sudoku, šachy, karty - superhry na mobil, Chcete být milionářem?, sci-fi mobil, horor mobil, dovolená léto 2011 na mobil, psi na mobil, kočky na mobil, koně na mobil, draci na mobil, ryby, akvária na mobil, piráti z Karibiku na mobil, kancelář na mobil, krávy na mobil, falešní sobi na mobil, vyhledavače, výdělek pro webmastery, page rank, výměna odkazů, slovenské hlášky a zvonenia, blahoželania k narodeninám, želanie k meninám, vianočné priania, weisse frau, white lady, poslat SMS zdarma, Bob a Bobek, Rákosníček, Mrazík, princezny, prodej zájezdů, prodej
flash hry online, vánoční hry, logické hry, Garfield, Happy Tree Friends, Worms, StarWars, bojové hry, stolní hry, karetní hry, flash videa, Simpsonovi, Mario, střílečky, sportovní hry, velikonoční hry, zamilované hry, mahjong, Sonic, oddechovky, závodní hry, South Park, Rayman, koňské hry, skákačky, postřehové hry, puzzle, Tom a Jerry, Harry Potter
koňské potřeby, chovatelské potřeby pro dobytek, chovatelské potřeby pro ovce, lizy pro ovce, chovatelské potřeby pro prasata, chovatelské potřeby pro psy, chovatelské potřeby pro králíky, králíkárny, chovatelské potřeby pro drůbež, kurníky, líhně
noční prohlídky, zvuky a hlášky, SMS melodie, teen buzz, java hry, přání a blahopřání, Vánoce, hry online, worms games, mario games, easter games, mahjong games, horse racing games, logic games, Garfield games, Simpsons games, Christmas games, výměna odkazů, výdělek na internetu
pasti, myši, krysy, sklopce na kuny, odpuzovače myší