Coline Serreau a Jiří Žák

Ukázka z knihy Jiřího Žáka Na slovíčko, Francie...

ONA

(Coline Serreau, herečka, režisérka, scénáristka a dramatička. Narodila se 29. října 1947 v rodině slavného herce a divadelního režiséra. Matka byla významná překladatelka. Divadlo přitahovalo Coline Serreau od dětství. Vystudovala literární a hudební vědu a zároveň navštěvovala hodiny klasického baletu a dokonce vystupovala v cirkuse. Jako herečka začínala v Comédie francaise. V roce 1976 natočila svůj první dokumentární film. Světovou slávu a uznání jí přinesla komedie Tři muži a nemluvně, k níž napsala scénář a kterou také režírovala. V roce 1986 napsala svou první divadelní hru Králík, králík, která se s úspěchem hraje po celém světě)

ON

(moje maličkost Jiří Žák, ještě celá okouzlená nádhernou hrou Letní salón, kterou Coline Serreau napsala, režírovala, v níž v pařížském divadle Bouffes Parisienne také hrála jednu z hlavních rolí a za kterou dostala prestižní Molierovu cenu) Děj se odehrává v bytě Coline Serreau kousek od Montmartru. Když se zvedne opona, na jevišti stojí dekorace obývacího pokoje. Vlevo jsou dveře vedoucí do chodby. Vpravo dveře vedoucí do kuchyně a u levého portálu dveře na balkón. Ona sedí v křesle u psacího stolu. Má na sobě tmavý rolák a černé kalhoty. On sedí naproti ní na obyčejné židli. Na stole jsou dva šálky s kávou a diktafon. Dekorace může být doplněna obrazy a rekvizitami, aby bylo zřejmé, že se jedná o vkusně zařízený a dlouho obývaný byt.

ON : (nejprve se přesvědčí, jestli diktafon funguje) Kdybych chtěl jít dnes večer do divadla, co byste mi doporučila?

ONA : To je těžké. V Paříži je spousta divadel. Záleželo by na vašem vkusu a na tom, co byste rád viděl. V Marigny měla nedávno premiéru nová dramatizace Dumasovy Dámy s kaméliemi, kterou hraje Adjani. A v Théatre de Paris hraje Bernard Giraudeau Anouilhova Becketta. Nové věci chystá Savary i Mnouchkinová.

ON : Já jsem si to zkusil spočítat. V Paříži bude dnes večer hrát kolem sto čtyřiceti dvou divadel. Vezmeme-li průměr dvou osvětlovačů a deseti uvaděček na jedno divadlo, rozsvítí dnes večer reflektory asi tři sta osvětlovačů a do práce se dá kolem patnácti set uvaděček a šatnářek. Budeme-li počítat, že v každém divadle je v průměru tři sta míst a že bude všude plno, usedne do hledišť kolem čtyřiceti tisíc diváků. A vezmeme-li v úvahu, že v každé hře bude hrát v průměru deset herců, na jevištích sto dvaačtyřiceti pařížských divadel se dnes večer objeví kolem patnácti set herců.

ONA : (se směje) To jsou úžasná čísla.

ON : Ano. To všechno je ale jen předpoklad. Já přesné pařížské statistiky neznám. Ale připadá mi, že divadlu se v Paříži docela daří. Jérome Savary, bývalý ředitel Théatre National de Chaillot, mi v rozhovoru pro televizi řekl, že divadlo je něco jako kavárna. Místo, kde se lidé scházejí, diskutují a projevují své city, prostě místo, kde se žije. A že dělat divadlo je jako péct chleba. Co znamená divadlo pro vás?

ONA : Mně na divadle láká především to, že je to kolektivní práce. A lidi jsou přece stvořeni pro to, aby dělali věci společně. Kolektivní práce je strašně důležitá, protože každému umožňuje překonat své vlastní problémy. Kobka individualismu, to, že se někdo považuje za pupek světa, ještě nikdy a nikomu nepřineslo štěstí.

ON : Narodila jste se v Paříži?

ONA : Ano.

ON : Paříž a Francie vůbec má velkou kulturní i divadelní tradici. Ovlivnila vás nějak tahle skutečnost?

ONA : Ovlivnil mě především můj otec, který byl avantgardním divadelním režisérem. Inscenoval hry prakticky všech poválečných avantgardních dramatiků, Becketta, Ionesca a další. S mou matkou, která mu je překládala, tyhle autory vlastně pro Francii objevili. Vždyť otcova inscenace Beckettova Čekání na Godota byla světovou premiérou. Odjakživa jsem se tedy pohybovala v literárním a divadelním prostředí avantgardy. A to mě samozřejmě ovlivnilo nejvíc. Později jsem začala studovat literaturu a hudbu, zejména hru na varhany a sborový zpěv. Nevynechala jsem ani studia herectví a navíc jsem se zajímala o tanec a cirkus.

ON : Je pravda, že všechno, co člověk později v životě dělá, se formuje v jeho dětství?

ONA : To je samozřejmě pravda, ale náš život naštěstí ovlivňuje i spousta dalších věcí. Proto je tak barvitý.

ON : Jak jste s otcem vycházela?

ONA : (při vzpomínce se zasměje) Vždycky mi opakoval, že je nutné umět všechno. Vodil mě na kurzy tance, musela jsem cvičit akrobacii a věnovat se hudbě... Nebyl nijak zvlášť nadšený z toho, že chci dělat divadlo, ale vždycky mi říkal: ,,Jestli skutečně chceš dělat divadlo, aspoň ho dělej dobře."

ON : Studovala jste konzervatoř?

ONA : Ne. Studovala jsem slavný herecký kurs v rue Blance. To je také státní škola i tam se musí dělat přijímací zkoušky. Vedle toho jsem ovšem prošla řadou cirkusových škol.

ON : V cirkuse jste dokonce vystupovala jako akrobatka, viďte?

ONA : Ano. V cirkuse jsem vystupovala pravidelně, i když jsem měla práci jinde.

ON : Co vás na cirkusu vzrušuje?

ONA : Já cirkus považuji za velké umění. Klauniády, akrobacie nebo i cvičení na hrazdě, to podle mě zcela přirozeně patří k divadlu a mělo by to být součástí herecké průpravy. Podle mě je cirkus, tanec a divadlo jedno a totéž.

ON : Takže jste přesvědčená, že divadlo a cirkus mají hodně společného?

ONA : Absolutně přesvědčená. Podle mě jsou to velmi blízké profese, které mají mnoho společného. V cirkuse se musíte naučit mnohé dovednosti, které pak můžete uplatnit na jevišti. A naopak lidé, kteří se chtějí věnovat cirkusu, musí mít bezpodmínečně nějakou hereckou průpravu. A myslím, že zejména divadelníci by si měli osvojit některé cirkusové techniky a poznat disciplínu cirkusového prostředí.

ON : Cirkusové prvky jste použila ve hře Letní salón, že?

ONA : Ano. Cvičila jsem v ní na hrazdě a tanečníky a muzikanty a herce jsem v ní donutila nejen zpívat, ale i tančit.

ON : Jak je na tom dnes francouzské divadlo?

ONA : Myslím, že francouzské divadlo jako takové je velmi tvůrčí. Vzniká tady řada zajímavých projektů. Samozřejmě, že existují i problémy. Některá soukromá divadla například nemají dostatek peněz a živoří o jedné inscenace ke druhé. Ale důležité je, že naše divadlo neskomírá. Je tu spousta talentovaných lidí a talent je přece velice vzácná věc.

ON : Na začátku našeho dialogu jsem říkal, že dnes večer hraje v Paříži kolem sto čtyřiceti dvou divadel a že do jejich hledišť usedne skoro čtyřicet tisíc diváků. To ovšem za předpokladu, je-li vyprodáno. Jsou pařížská divadla plná?

ONA : Myslím, že návštěvnost není nikterak tragická. Menší problémy s ní možná mají některá malá soukromá divadla, která pracují na jakési poloprofesionální bázi. Ale obecně se o žádné divácké krizi nedá hovořit. Na některá představení se prostě chodí víc a na některá míň a často to nemá nic společného ani s jejich kvalitou. Dá se říct, že když je nějaká inscenace opravdu dobrá, přijde se na ni podívat hodně lidí. V okolí Paříže navíc existuje spousta malých scén, na nichž se realizují zejména mladí lidé. Mladí režiséři, herci i choreografové. Anebo nové divadelní soubory. A na jejich představení zase chodí zejména mladí. Velmi dobrá situace je dnes například co se týče opery. V poslední době se radikálně mění skladba diváků, kteří na operu chodí. Opera Bastila například snížila ceny vstupenek a tím otevřela operu nejen pro vyšší a střední třídu, ale třeba i studentům. Čili abych to shrnula. Současné francouzské divadlo je nesmírně živé. Každopádně však my umělci musíme vytvářet nové a nové věci, které by se sice divákům nepodbízely, ale zároveň by je přilákaly do divadla. Divák prostě musí mít z toho či onoho důvodu chuť se na nás přijít podívat, vidět naše představení. V tom je obecně základ úspěchu.

ON : (po krátké pauze) Může divadlo konkurovat třeba televizi?

ONA : Rozhodně ano. V bývalých socialistických zemích ovšem může být divadlo problém, protože zažívají prudký nárůst všech typických atributů televizní produkce. Za komunismu byly tyto země proti tomu do jisté míry izolovány, ale teď do nich bez omezení proudí všechny ty stupidní televizní seriály, rozmáhá se reklama apod. Je to nechutné. Ale jsem přesvědčená, že kulturu to v podstatě ohrozit nemůže. Za komunismu asi bylo mnohem snazší připoutat pozornost diváků k divadlu. Se změnou režimu tyto země v tomto směru hodně ztratily, ale zase toho spoustu získaly v jiných oblastech. Víte, myslím, že po každé krizi vždycky přijde období obrody. (vstane a projde se pokojem, pak se vrátí ke křeslu a znovu se do něj posadí)

ON : Ono není jednoduché naučit se žít svobodně.

ONA : Ano. Je třeba bojovat proti všem negativním stránkám naší společnosti. Socialistické země se sice vymanily z komunismu, ale společnost, do níž zamířily také není bez chyb. Bude zapotřebí času, aby si tohle lidé ve východní Evropě uvědomili. I komunismus měl své pozitivní stránky a i v kapitalismu existují věci naprosto záporné. Myslím, že postkomunistické země teď mají jedinečnou příležitost vytvořit novou společnost, která by v sobě spojovala to dobré, co je obsaženo jak v komunismu, tak i v kapitalismu.

ON : Tím myslíte, že nežijeme zrovna v ideálním světě, že?

ONA : Jistě. Ale zároveň si nemyslím, že by náš svět byl nemocný. Myslím si jen, že ho ovládají mafie. Myslím tím mafie finančníků, bankéřů, ekonomů a další, které mají všude rozhodující vliv. Těží z utrpení třetího světa. Celý systém je špatný a především nepoctivý. V celosvětovém měřítku patří šedesát procent peněz mafiím.

ON : Ovlivňuje ve Francii politika umění?

ONA : Samozřejmě. Ano. Ale umění také naopak vždycky formovalo politiku. Vždyť i prohlášením sebe sama za politicky angažované praktikuje umění určitou politiku.

ON : Považujete se za politicky angažovaného umělce?

ONA : Ano. Nejsem sice členkou žádné strany, ale rozhodně se politicky angažuji. Všechno, co dělám v divadle, je součástí mého boje. Zejména proti patriarchálnímu systému.

ON : Teď máte na mysli rovnost muže a ženy?

ONA : Jistě. Ale tím nemyslím rovnost ve smyslu, jakým ho prosazují sufražetky nebo nejrůznější americké ženské organizace. (usměje se) Myslím tím skutečnou kulturní a společenskou rovnost, při zachování všeho, co dělá ženu ženou a při zachování vztahů mezi ženou a mužem.

ON : Je tohle téma i vašich her? Upřímně řečeno, jejich poselství mi někdy připadá trochu zašifrované.

ONA : Ano. Na první pohled mé hry vypadají jednoduše, jsou v nich humorné okamžiky a diváci se smějí. Ale ve skutečnosti jsou opravdu trochu složitější. Ale já nemám ráda prvoplánovost v ničem, natož v umění.

ON : Říkáte se, že se lidé smějí. Myslíte si, že nám smích pomáhá žít?

ONA : Smích je naše zbraň. Je to způsob, jak vyhrát nad beznadějí a rezignací.

ON : Jste optimistka?

ONA : Vůbec ne. Já tento svět považuji za špatný, ale když už v něm člověk žije, měl by se ho pokoušet zlepšit.

ON : Takže vidíte rozdíl mezi smíchem a optimismem?

ONA : Jistě. Smát se dokáže i zarytý pesimista. Smích je momentální záležitost. Životní postoj je trvalý.

ON : Kdy jste začala psát?

ONA : Velmi brzy. První scénář jsem napsala když mi bylo dvacet. Ale psala jsem vlastně už předtím.

ON : Psala jste někdy i pro televizi?

ONA : Ne, nikdy. Napsala jsem jen filmové scénáře a divadelní hry. S televizí jsem nikdy nespolupracovala.

ON : Kdy jste napsala svou první divadelní hru?

ONA : To mi bylo asi pětadvacet.

ON : Je vám bližší práce pro film nebo pro divadlo?

ONA : To nedokážu rozhodnout. Nevydržím dlouho bez natáčení, ale neobejdu se ani bez hraní, režírování nebo psaní pro divadlo. Divadlo je pro mě opravdu velmi důležité.

ON : Velmi populární je váš film Tři muži a nemluvně. Jak na něj vzpomínáte?

ONA : Nejvíc se pamatuji na to, že tenhle film nechtěl vůbec nikdo dělat. Nikdo v něm nechtěl hrát, nikdo ho nechtěl produkovat. Bylo velmi složité na něj sehnat peníze. Herci odmítali hrát ve filmu, v kterém mělo hlavní roli mimino. To přece nemůže nikoho zajímat! Chovali se přesně jako ti tři idioti, které měli hrát. Nepochopili, že tento film přináší nový pohled na muže, na jejich vztah k dětem a k životu vůbec.

ON : Existuje i remake tohoto filmu, natočený v Americe, že?

ONA : Ano, vím o něm. Dala jsem souhlas, aby použili můj scénář, ale z výsledku jsem byla velmi zklamaná. Nebyl to moc dobrý film.

ON : Připravujete teď něco?

ONA : Ano. Podílím se na přípravě jednoho filmu, ke kterému jsem kdysi napsala scénář. Nebudu vám prozrazovat, o čem to bude, ale je to taková tragikomedie nebo spíš dramatická komedie. Nazvala jsem ji Bouře. V množném čísle.

ON : Už jste si pro ni vybrala herce?

ONA : Ne, ještě ne. Mám samozřejmě určitou představu, kdo by měl co hrát, ale ještě jsem se definitivně nerozhodla. S výběrem herců vždycky čekám až na poslední chvíli. A hodně o tom přemýšlím.

ON : Jaké herce máte ráda? Ovlivnili vás nějak?

ONA : Nemohu říct, že by mě nějak speciálně ovlivnili herci. Ovlivňují mě spíš hudebníci nebo filozofové... Mám rovněž hudební vzdělání a hudba mě provází celým životem. Kdo mě nejvíc ovlivňuje a inspiruje, to je zcela jednoznačně Johann Sebastian Bach. To je moje bible. Dál mám ráda třeba Schuberta, Mozarta a další skladatele. Včetně těch moderních. Znám i české skladatele Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Martinů... Z herců mě snad ovlivnil jeden jediný, a sice Charlie Chaplin. Hluboce na mě zapůsobila estetika, filozofie a technika jeho filmů.

ON : (napije se kávy) Ale existuje přece i spousta vynikajících francouzských komiků.

ONA : Ano. Třeba Coluche. S Coluchem jsem dlouho spolupracovala. Napsala jsem s ním dokonce jeho první představení. Ale ten už je čtrnáct let po smrti.

ON : A co třeba Louis de Funes nebo Pierre Richard?

ONA : Funes byl výtečný herec, ale bohužel hrál v samých špatných filmech.

ON : Kdy jste napsala divadelní hru Chytrolín a Hňup?

ONA : Tehdy jsem dlouhodobě pobývala v Americe, takže to muselo být tak kolem roku 1993. Amerika mě fascinovala. Na jednu stranu to je nesmírně vyvinutá země, s dokonalou technikou, na druhé v ní vládne spousta konvencí. Zamýšlela jsem se hlavně nad konfrontací hlouposti a moudrosti. Vy tu hru dobře znáte, protože jste ji překládal. Vzpomeňte si, co v ní Hňup říká: ,,Mluvím, mluvím a vím, že nic nevím, nevím nic, nevím vůbec nic, vím jen, že miluju své nohy, které mě každý den nesou, mě a moji váhu a že mě posunují dopředu. Někdy bych je chtěl obejmout, sevřít do náruče, vidím Zemi jako nějaké velké zvíře s nataženým tělem plným kaluží a vyvýšenin, které dýchá a žije svůj život a já a vy a naše města a naše stroje vypadají jako lišej v přitažlivosti jeho kůže a smrt nás všech by mu neublížila a možná ani nepomohla. Myslím na své srdce, které mi buší v hrudi a v duchu se ptám, kdo ho řídí? Určitě ne já. Já neumím nic, jsem Hňup. A myslím na svou matku, která mě vyrobila a říkám si, co kdyby bývala na něco zapomněla, na ruku nebo oko... ale ne, nezapomněla na nic, jsem kompletní. Ale jak to udělala? Kdo ji řídil? Určitě ne já. A pak si říkám, hle, vidím hvězdy a hvězdy vidí mě, je to jako velká hustá kaše, v níž se všechno neustále hýbe... Když jsem byl malý, znal jsem jednoho člověka, který uměl vyrábět stoličky. Narodil se a vyrostl a pořád chtěl dělat stoličky, krásné, pevné a užitečné stoličky. Byl to člověk, který našel své místo. Dělal stoličky. Znal jsem lidi, kteří své místo nenašli, i když pro ně bylo připravené, ale oni ho neviděli a pořád hledali. A říkám si, že v té husté velké kaši musí být spousta lidí, kteří hledají. Hňup neříká vážné věci, není vážný, neumí využívat svůj čas a čas běží, běží a běží, Hňup nic neví, nic neumí a nic neřídí, Hňup si jen hraje."

ON : (po pauze) Pro jaké divadlo jste tuhle hru napsala?

ONA : Pro žádné. Napsala jsem ji jen tak.

ON : Ale potom se přece hrála...

ONA : Ano. Nejprve v Remeši a pak v pařížském Théatre de la Porte Saint-Martin. A potom se hrála takřka po celé Evropě, v Německu, Itálii, ve Skandinávii a teď naposled i v České republice.

ON : V Paříži jste ji sama režírovala?

ONA : Ne. Režíroval ji Beno Besson. Já jsem hrála Hňupa.

ON : Je pro vás těžké hrát ve svých vlastních hrách?

ONA : Není to pro mě těžké, protože v tu chvíli už nejsem v roli autorky, ale jen v roli herečky. Podobně jako ostatní herci, i já se snažím najít klíč ke své postavě a dostatečně pochopit, co chtěl jejím prostřednictvím autor vyjádřit. Když člověk hru píše, ponoří se hluboko do svého podvědomí a jemu samotnému mu jeho vlastní text nemusí připadat úplně jasný. Když si ho přečte po nějaké době, připadá mu, jako by ho napsal někdo cizí. Samozřejmě, že některé věci v mých hrách mi jsou naprosto jasné, ale o jiných musím přemýšlet. A hledat.

ON : Jednu z hlavních rolí jste hrála také ve svém Letním salónu, že?

ONA : Ano. V Bouffes Parisienne. To je velké divadlo a téhle hře právě velké jeviště vyhovuje, protože tak lze ještě mnohem líp vyjádřit existenci jakéhosi mikrosvěta uzavřeného v tom velkém světě, který nás obklopuje. Félicien Marceau to nazval vajíčkem. Navíc jsem chtěla, aby to byla hra, v níž bude hrát velkou roli hudba a tanec, protože vyjadřují věci jinak. Jsou věci, které se dají vyjádřit pouze slovy. Použijete-li k nim hudbu a tanec, ještě jejich působnost znásobíte.

ON : Jsme na začátku jedenadvacátého století. Jaké bude?

ONA : (usměje se) To kdybych já věděla!

ON : A jaké bude v tomto století divadlo?

ONA : Divadlo bude žít stále. Už dnes se velmi slibně rozvíjí. Nastává trend jakéhosi komplexního divadla, v němž se spojuje hudba, činohra, tanec a cirkusové prvky. Takhle inscenuje svá představení řada mladých a začínajících souborů. A mě to velmi oslovuje. Vždyť text není jediným výrazovým prostředkem, ale jen jedním z mnoha.

ON : Je ve Francii dostatek dramatických autorů?

ONA : Ano, je jich tu poměrně dost. Nedovedu posoudit, jsou-li dobří, ale je jich hodně.

ON : A co klasika?

ONA : Klasické autory mám moc ráda, ale domnívám se, že je nutné věnovat pozornost i současným autorům. Naše generace vyrůstala s Moliérem či s Marivauxem. Generace dnešních třicátníků s Yasminou Rezou, Schmittem, Grumbergem či Brisvillem. Už z toho je zřejmé, jak se generace mění a jak se mění i jejich vkus. Tím ovšem nechci říct, že by se klasika neměla hrát. Ale v mnoha případech se hraje zbytečně často.

ON : Má vůbec klasika ještě co říct?

ONA : Určitě. Mám na mysli zejména Molierovy hry. Co se týče Racina, už si tak jistá nejsem.

ON : Když zrovna nehrajete, chodíte do divadel a sledujete práci svých kolegů?

ONA : Běžně chodím do divadla každý večer. Před nedávnem jsem si uvědomila, že jsem posledních šest let strávila až na malé výjimky v divadle všechny večery.

ON : A co jste za těch šest let viděla zajímavého?

ONA : Viděla jsem tolik báječných představení! Ale já chodím spíš na avantgardní inscenace. Nejvíc mě zajímá, co se děje mezi mladými.

ON : Kdybyste se měla představit, co byste o sobě řekla?

ONA : (zamyslí se. Pak po pauze) Nevím. Nejspíš asi to, že jsem člověk, který neustále hledá.

Světlo na jevišti pomalu zhasíná. Oba herci zůstávají sedět na místech. Ozve se hluk města, který jako by přicházel z okna. Do něj se pak začínají mísit první tóny hudby. Tma. OPONA

Ukázka z knihy Jiřího Žáka Na slovíčko, Francie… (Altea 2001)

DOPORUČUJEME NA
www.akaska.cz a www.antonin-kaska.cz

www.elektricke-ohradniky.cz, www.zemedelske-potreby.cz, chovatelské potřeby, lesnické potřeby, zahradnické potřeby, jezdecké potřeby
Antonín Kaška - herec, moderátor, Cyrano de Bergerac, pořady pro školy, Memento, divadelní představení, Andrea Černá, pohádky, divadelní hry, prodej CD a MC, prodej DVD a VHS, vánoční dárky, dárky k narozeninám, hodinky, parfémy, dabing filmů, reklama, výroba reklamních spotů, casting, jazykolamy, Jindřichohradecké kulturní léto, pověsti, hudební skladatelé, herci, operní pěvci, jindřichohradecká činohra, noční prohlídky Jindřichův Hradec, Bílá paní, ubytování Jindřichův Hradec, Já zvoním! zdarma, zvuky mp3, sms tóny, budíky, hokej, fotbal, sport, hantec, reálné melodie na mobil, hlášky Antonína Kašky, hlášky Líbím se Ti?, Mikuláš, Vánoce a koledy, vánoční přání, novoroční přání, Valentýn, Velikonoce, přání k svátku, blahopřání k narozeninám, blahopřání k promoci, přání k svátku čarodějnic, svatební přání, přání k svátku matek, blahopřání k narození miminka, zamilovaná přáníčka, znamení, Hodíme se k sobě?, zamilované obrázky, auta a motorky na mobil, sudoku, šachy, karty - superhry na mobil, Chcete být milionářem?, sci-fi mobil, horor mobil, dovolená léto 2011 na mobil, psi na mobil, kočky na mobil, koně na mobil, draci na mobil, ryby, akvária na mobil, piráti z Karibiku na mobil, kancelář na mobil, krávy na mobil, falešní sobi na mobil, vyhledavače, výdělek pro webmastery, page rank, výměna odkazů, slovenské hlášky a zvonenia, blahoželania k narodeninám, želanie k meninám, vianočné priania, weisse frau, white lady, poslat SMS zdarma, Bob a Bobek, Rákosníček, Mrazík, princezny, prodej zájezdů, prodej
flash hry online, vánoční hry, logické hry, Garfield, Happy Tree Friends, Worms, StarWars, bojové hry, stolní hry, karetní hry, flash videa, Simpsonovi, Mario, střílečky, sportovní hry, velikonoční hry, zamilované hry, mahjong, Sonic, oddechovky, závodní hry, South Park, Rayman, koňské hry, skákačky, postřehové hry, puzzle, Tom a Jerry, Harry Potter
koňské potřeby, chovatelské potřeby pro dobytek, chovatelské potřeby pro ovce, lizy pro ovce, chovatelské potřeby pro prasata, chovatelské potřeby pro psy, chovatelské potřeby pro králíky, králíkárny, chovatelské potřeby pro drůbež, kurníky, líhně
noční prohlídky, zvuky a hlášky, SMS melodie, teen buzz, java hry, přání a blahopřání, Vánoce, hry online, worms games, mario games, easter games, mahjong games, horse racing games, logic games, Garfield games, Simpsons games, Christmas games, výměna odkazů, výdělek na internetu
pasti, myši, krysy, sklopce na kuny, odpuzovače myší